Honza málem nomádem. Digitálním

 

23. listopadu jsem sbalil uzlíček s notebookem a náhradníma trenkama, nasedl na okřídleného oře značky Boeing a o 18 hodin později vysedl na místě, kde nesněží, lidi kolem jsou nějak víc opálení, všude po zemi se povalují igelitové pytlíky a vzduchem se už měsíc neustále nese: „Hello sir. Taxi, taxi!“Asi ozvěna.

 

Jo, uhodli jste. Jihovýchodní Asie.

Slíbil jsem několik svým bližním, že napíšu. Jaké tu je počasí. Jestli jsou tu na mě hodní. Co jím. Kam chodíme na výlety. A kolikrát jsem se posral.

Jednou.

Ale dost řečí o hovnech. Pojďme k věci.

 

Je tu horko

Kdo by to byl čekal. Kousek od rovníku. Nicméně představa, že se válím na pláži s macbookem na klíně a brčkem usrkávám mlíko z kokosáku… to jako sorry.

Takhle to nefunguje.

Počítač se přehřívá.

Mozek se přehřívá.

I to kokosový mlíko se po chvíli přehřívá.

A to se fakt nedá. Takže pracuju z klimatizovanýho pokoje. A na Thajky koukám jenom z okna.

Ony ty nejhezčí jsou stejně Thajci. Takže koukat povoleno, sahat neradno.

Nebo sedím v kavárně a tři hodiny srkám jedno espresso. Který mají teda fakt dobrý. Akorát mi tam mrznou nohy. Protože přece tu klimatizaci nepustí jen tak na půl plynu. Takže 15°C je standard.

 

Frajd rajs šikn. Plís

Běžná objednávka jídla. Risknout něco jiného si moc netroufáme. Zejména teď v Kambodži. A jenom doufáme, že to šikn je fakt kuře. A ne brácha toho psa, co se válí uprostřed silnice. Podle proleženin už asi tak týden.

And chilli!

To jsme po týdnu, kdy nám došla všechna slivovice, vyhodnotili jako nejlepší možnou desinfekci trubek.

Jako chudí středoevropané totiž jíme jenom na ulici.

Což je zároveň taky jedná velká restaurace. A kuchyně. A obývák. Ložnice je pod pánvičkou. Děti si hrajou s hadem ve škarpě. Jsou to vůbec jejich děti?

 

A už jste někdy jedli ovoce?

Nemyslím ty jednojakdruhýúplněbezchuti makety z Kauflandu. Myslím jako ovoce. Mango, guáve, ananas, dragon fruit, jack fruit,…

A banány?!

Tady se prodávají jak plevel. Po celých trsech. Jeden v přepočtu za 10 Kč.

A opovažte se z něj utrhnout jenom dva banánky. To vás máma Thajka probodne pohledem a v tomhle městě už si nekoupíte ani smaženýho červa. Dů jů andrstend?

 

WiFi? Wšude

Co na tom, že většina lidí tady bydlí v chatrči z vlnitýho plechu, po hlavě jim lezou švábi a sprchu si dávají, jen když zrovna prší.

Důležitý je, aby na palmě visel WiFi router.

Toliko k datovém pokrytí v jihovýchodní Asii – internet je v každé díře.

 

No bag! Oh yes, two bags

Všechno do pytlíku. Petku s vodou vám v obchodě strčí do pytlíku. Colu nalijou do pytlíku. Plus přidají brčko. Kus ananasu nakrájí do pytlíku. Pro sichr do dvou. Když prší, natáhnou si na hlavu… jasně, pytlík!

Jestli oni ty pytlíky nepoužívají i místo kondomů. To by vysvětlovalo, proč se v Bangkoku nedá přejít silnice.

Každopádně, co udělá Asiat s použitým pytlíkem?

Upustí ho na chodník.

Když nemá poblíž moře.

Děs! Takže jsme se dali na dráhu misionářů a učíme asiaty nepoužívat igeliťáky striktním odmítáním: „No bag!“

Jenže oni jsou mršky hbitý. Stačí vteřinu zaváhat a už máte nákup v pytlíku. Jeden jogurt – jeden pytlík. To máš za to, že sis minule nevzal ani jeden!

Nobelovku za českou síťovku.

 

Lůza jezdí Toyotou, střední třída v Lexusu

Jo, přesně v tom luxusním autě, na který většina z nás nenašetří za celý život. Tak tady ho má půlka Kambodže.

Druhá půlka motorku.

Na kterou se vleze celá rodina. I se psem a ledničkou.

A jestli si myslíte, že s SUV byste tady zapadli, tak leda do bahna. Standard je dvoutunovej pick up. Ze kterýho vyskočí malilinkatý Kambodžánek.

 

Not original. Good copy

Central market v Phnom Penhu. Kam se hrabe Amazon. Jako asi to nejsou pravý Ray Ban brýle, ale ty vole! Usmlouvali jsme to z deseti dolarů na pět!

Tak jsme vzali dvoje.

A Beats sluchátka za čtyři kila!

No nekupte to. Když k tomu borka přidala ještě iPhonový sluchátka zadara.

Jo, jo, smlouvání je prostě boží.

Akorát asi budu muset z batohu vyhodit ty tilakový kalhoty za 3500 Kč a boty na běhání za dva a půl litru, aby se mi tam všechny ty super levný dárky vlezly.

Error!

 

Taxi, taxi!

Jdeme radši na procházku.

Přičemž asi desetkrát za minutu odpálkujeme vyřvávající taxikáře: „No tuk tuk! We have legs, ty vole.” Oni totiž nechápou, jak někdo může chodit pěšky. Když jim dal Buddha skútr.

Ukaž, dej to sem. Vrrm, vrrrrrm…

A hele! Ono to není špatný. Hlavně nezapomenout, že se jezdí… eh, všude? Tak alespoň pořádně troubit a mít ostrý lokty.

Řidičák?

Jo, jasně. A ta osmiletá holka v protisměru má zrovna kondiční jízdy, co?

 

Takže jako jo, nomádění dobrý. Už tomu asi začínám přicházet na chuť. Ale dal bych si bábovku…