To mě baví. Život a psaní. Psaní o životě

V 1 měsíci mě prababička katapultovala z kočárku. Přežil jsem. Poctivý totalitní peřinky.

V 6 letech jsem se rozhodl, že budu ninja. Napsal jsem ježíškovi o meč pro ninju, ale do teď jsem ho nedostal. Tak třeba ještě někdy...

V 9 jsem si sbalil žebradlo a vyrazil na výlet. Domů mě přivezli policajti. A pak ještě nekolikrát.

V 18 jsem se po nevím kolikáté už trojce ze slohovky zařekl, že ta maturitní bude poslední, co napíšu. Sím, jak se to stalo, že se dnes živím psaním?

Ve 20 jsem potkal náklaďák. Levou stranou mého vozu Škoda Fabia Sedan. Vlastně to nebyl tak úplně můj vůz. Spíš rodičů. A neututlal jsem to.

V tomtéž roce jsem obdržel živnostenské oprávnění a zase vyrazil do světa. Jako horský průvodce. Policajti už mě domů nevozili. Jenom jednou táta na tažném laně. Jinak jsem se z hor vracel sám. Dalších 7 let.

Ve 24 jsem chtěl vybudovat něco velkého.

V 25 ještě většího.

V 26 mě to přešlo.

V 27 mi už začali lidi lézt na nervy. 160 dní v roce na horách je super. Pokud ovšem dennodenně neodpovídáte na otázku: "Honzo, a už se ti na té ferratě někdy někdo zasekl?" Tebe zaseknu.

V 28 jsem odjel do jihovýchodní Asie. Ve dvou, alespoň na rok. Možná se vrátíme ve třech. Vrátili jsme se za 2 měsíce. Každý sám. Ale do života mi to dalo moc. Protože, když strávíte měsíc v Kambodži, kde mají lidi akorát chatrče z vlnitýho plechu a ve vietnamským moři se vám o nohy otírají plastový pytlíky, uvědomíte si, že je někde problém. A drahý máslo to fakt není.

V 29 opravuju dům po dědečkovi. Budu pěstovat rajčata a chovat ovce. Takže přece jen budeme tři.