Jak digitální nomád donomádil

Dva měsíce v kuse. Dýl jsem to nedal. Rýže, rýže, rýže. To tady nemáte brambory? Potato? Kartofeln? Ne. Prostě nemaj. Brambory tu asi v životě neviděli. Stejně jako takhle žlutýho bělocha.

 

Přesně tak. Tomu vietnamskýmu klukovi, co nás hostil poslední dny před odjezdem v Ho Chi Minh City, jsme se zdáli nějak moc žlutí. Tak je pravda, že soused Korejec vedle nás vypadal jak albín.

Ale tak se opalujeme ne?

What? No?! Why?

Čemu jako nerozumíš?

A jo. Blik! Vždyť my jsme neviděli u moře jedinýho Vietnamce v plavkách. Všichni do jednoho se máchaj ve vlnách zahalení od hlavy až k patě. Sluníčko je totiž špatný, abyste věděli.

A vietnamští Vietnamci neznají Českou republiku. No chápete to?

 

Nomádění je super, ale…

Nikdo mi třeba na začátku neřekl, že v Kambodži se lidi na sebe usmívají. To se tady doprdelefix neumí tvářit alespoň trochu nasraně?

Alespoň tak jako my?

Bydlí tady v chýších z vlnitýho plechu. Vedle letiště za miliardy a turisti se na ně dívají jak na atrakci. Koupou se a perou prádlo ve stejné vodě, do které i… no vždyť víte co.

Děcka běhaj po kameništi bosa a největší radost jim udělá běloch, co je vozí na kole tam a zpátky.

Místo restaurace mají pojízdný wok na motorce, se kterou každý den postávají na jednom a tom samém místě. Každý den. Nejen pondělí až pátek.

A stejně se furt smějou.

Sluníčkáři.

Jenže my tady doma, na rozdíl od nich, řešíme důležitý věci. Třeba proč je na svátky zavřenej Kaufland, ale večerka být otevřená může.

 

Asiatů je jak…

No hodně. Hodně, hodně moc.

V Ho Chi Minh City se už nemůžete pomalu ani projít po chodníku. Jezdí po něm totiž motorky. Selským rozumem jsem vyvodil, že červená tady znamená něco jako: „Pojďte hoši, vezmem to po chodníku!“

Alespoň už vím, proč mají všechny patníky nakloněný do silnice.

Každopádně slalom mezi ojedinělými chodci zvládají bravurně. Ani u toho nemrknou.

Zato já jsem si párkrát málem káknul.

Jo a nedoporučuju spoléhat na zelenou pro chodce. Funguje spíš rychlý krok a vypnout hlavu. Zlatej Bangkok, poklidná to vesnička.

Akorát mi vrtá hlavou, jak se sem všichni ti lidi vlezou za dvacet let.

Možná otevřou atlas a píchnou prstem někam k Řípu a uvidí zemi zaslíbenou. Řepkou oplývající, co tam kdysi taky měli srp a kladivo. A hle, šéfuje jim Asiat.

 

Ekologie? What sir?

Dám vám ten plastový pytlík pro jistotu do dalšího plastového pytlíku, yes sir?

No, no, no!

What, sir? Ty nechceš tu vymoženost moderní doby, kterou tady máme? Náš plastovej pytlík? A brčko zdarma? Proč probuddhu?

Protože už se na ten bordel, co tu každý ráno vyplaví moře na pláž, fakt nedá dívat.

Plast, plast, plast.

Možná se tady válí víc plastu jak rýže.

A co víc! Oni se mezi těma odpadkama brouzdají ve vlnách a loví v tom kdo ví jaký mořský potvory, který vám pak připraví jako skvělou delikatesu v luxusní restauraci sto metrů od pláže. Fuj!

Průser je, že jim to nepřijde divný.

Že prostě vůbec nemaj páru, že oceán zasranej plastem něčemu vadí.

Že na vás koukají jak na blbce, když seberete kbelík, začnete chodit po pláži a sbírat ten jejich bordel. A že si jako moc nedělám iluze, kam ty mnou vysbíraný odpadky zase putovaly.

Tohle mou ekologicky zaměřenou dušičku fakt zatraceně bolí.

 

Hůlky? Tak akorát na lyžování

Ale jíst mě s tím fakt nenuťte.

Ještě ke všemu nudlovou polívku! Se mi to v těch rukách smeká a ty nudle… vždyť to klouže jak sviňa.

Pak mi ještě ten kus hovězího spadne zpátky do polívky, což vyvolá tlakovou vlnu a nudle mám v klíně.

Ne sorry, stačilo. A teď mi prosím dejte normální lžičku. Spoon, please.

Jak nemáte?

Bezva, tak jsem o hladu. A ten stůl po sobě fakt utírat nebudu.

Příště jdu zase do jistoty. Kuře, rýže, vidlička. Thank you!

 

Alespoň nějaká jistota

Hromadná doprava. Jestli něco v jihovýchodní Asii funguje spolehlivě, tak tohle. Autobusy, mikrobusy, trajekty, vnitrostátní lety.

Objednáte online. Zaplatíte online.

Sice se v tom busu pak konstantně klepete hrůzou. To když se autobusák za souvislého troubení snaží vytlačit z cesty náklaďák. Ale vždycky jsme dojeli. Já a můj kynedril.

Jo a pecka největší. Jedete si takhle busem na letiště a najednou nějakej Vietnamec ze zadního sedadla cosi zahuláká dopředu. Autobus zastaví, Vietnamčík vyskočí a bus pět minut stojí.

Zastávka? Asi má náskok, tak čeká.

Prdlačky!

Za pět minut se ten Vietnamčík vrátí se čtyřma bagetama, mávne na šoféra a pokračujeme na letiště.

Už se těším, až to vyzkouším u nás a poprosím řidiče, jestli mi zastaví na sváču. Asi už předem tuším, kam mě pošle.

 

A proč jsem donomádil?

No popravdě, na práci je to super. Dopoledne makáte, u nás všichni spí, nikdo neotravuje urgentníma emailama a produktivita letí strmě vzhůru. Protože chcete i něco vidět. A ne prosedět celý dny u počítače.

Taky mají všude skvělý kafe. A z kavárny vás nevyhodí, ani když tam jedno espresso srkáte čtyři hodiny. Spíš se na vás usmějou a donesou vám zadara ledový čaj.

Kuře s rýží stojí všude 25 Kč. S krevetama 30 Kč.

Bio ovoce prodávají na každém rohu. Za lidovku.

Na motorce můžete jezdit bez řidičáku.

Děti tu sice nemaj tablet, ale ve dvou letech umí pozdravita rodiče jim furt nestojí za zadkem. Ani když je úplně cizí běloch vozí na kole.

Není tam třičtvrtě zimy mlha a slunko svítí 12 hodin denně.

Doprdele, mně je smutno.

Proč jsem vůbec jezdil domů?

No proč. Protože jsem rozežranej středoevropskej parchant, co žije v jedné z nejsvobodnějších zemí světa a může kdykoliv sednout na letedlo a letět si, kam se mu zachce. Když se mu třeba zasteskne po bábovce od maminky.

Což většina lidí z těch zemí fakt nemůže.

Tak nepruďte s tím, že máte chuť emigrovat, protože jsme si zvolili prezidenta, co se půlce národa nelíbí.

Hawk!