Největší kouzelnický trik v historii lidstva

Ale pozor, zcela určitě nepřijde kouzelník. Tyhle čáry ovládají jiní fištróni a úspěšné reprízy dělají dennodenně. Akorát důsledky téhle magie nejsou pro planetu nic moc.

 

Takže spíš to nazvěme černou magií.

Abrakadabra, peníze. Ty jsou totiž jedna velká fligna. Páč možná jaksi tušíte, že většina peněz na tomto světě neexistuje. Prostě nejsou. Soukromé banky je vytvářejí stejným způsobem jako já tenhle článek – naťukají je do klávesnice.

Kdepak papírky s Masarykem nebo Lincolnem. Ty tvoří sotva 5 % všech peněz, co jsou v oběhu.

Zbytek tvoří dluh.

 

Jak se zrodilo kouzlo

Byly časy, kdy žádné peníze nebyly. Lidi vyměňovali věci, kterých měli nadbytek za jiné, kterých měli nedostatek. Což se časem ukázalo jako dost neefektivní. Potřeboval jsem vepřovou kýtu, ale řezník nechtěl moje jabka. Takže jsem musel hledat, kde ty jabka udám za něco, co řezník potřebuje.

Tohle řešit každý den, tak budu radši vegetarián.

Takže vznikly první platidla. Místní lokální měny – skořápky, hezké kamínky, kakaová zrna, mušle, peří,… a brzo přišlo na scénu i zlato.

A objevili se taky lidi s trezorem. Pán s velkým bezpečným sejfem, ke kterému si začali lidi ukládat své úspory, aby jim je z pod polštáře nevybral nějakej nenechavec. Samozřejmě, že si za tuhle službičku řekl pán o malý poplatek. Na přilepšenou. Vkladatelům vydal papírové stvrzenky, přičemž ti zjistili, že s kousky papíru se kšeftuje na trhu líp, než s dvoukilovým zlatým balvanem v kapse.

Takže vkladatelé používali pro směnu zboží tyhle stvrzenky a pro svoje zlato přicházeli jen velmi, velmi zřídka. A pravděpodobnost, že by si pro své vklady přišli všichni naráz se rovnala nule.

Ideální příležitost rozehrát ďábelskou hru.

 

Peníze se musí točit

No přece toliko zlata nebude jen tak zbůhdarma ležet v sejfu? Když se všude potlouká tolik lidí, co potřebujou opravit střechu a nakoupit dárky pod stromeček. Tak se náš pán se sejfem rozhodl, že bude to zlato půjčovat.

Jenže… lidi nechtěli zlato.

Oni chtěli ty papírky, co s nimi všichni ostatní platí na trhu.

OK, žádný problém. Půjčíme papírek. Stvrzenku nebo šek. Říkejte tomu, jak chcete. Hlavně, že pak přivalíte zpátky i s úrokem.

To byl nápad za všechno zlato. Páč průmysl v té době expandoval, Evropa kolonizovala nová území a bylo potřeba víc a víc peněz. Který lidi neměli, ale náš pán se sejfem ano. Takže půjčoval a půjčoval a bohatl a bohatl. Až neměl co půjčovat.

 

Půjčím i to co nemám

Nevadí. Vždyť namočit husí brk do inkoustu a napsat pár řádků na papír je tak snadný. Takže vydáme pár šeků, které zlatem podložené nejsou. No co, všichni najednou si ty svoje vklady stejně vybrat nepřijdou a dokud budou lidi splácet, všechno pošlape jak na drátkách.

Fungovalo to?

Výborně.

Z pána se sejfem se stal regulérní bankéř, co zbohatl z úroků ze zlata, které vůbec neexistovalo.

Že to nemohlo mít dlouhého trvání? Ale no tak…

 

Je potřeba expandovat

Vydělávat na půjčování peněz bylo odjakživa považováno za zlodějnu. Lichvu. Všechny náboženství světa to do jednoho odsoudily.

Jenže, když se kácí les… i papež oči přimhouří.

A vlády to rády legalizují. Vžďyť přece díky všem těm půjčkám můžou dál expandovat a podmaňovat si nové kultury.

Byla tady ale jedna podmínka. Bankéři musí udržovat určitý poměr mezi skutečnými a fiktivními penězi. Začalo to na 1 : 2. Ale samozřejmě nebyl problém to kdykoliv změnit, že ano. A tak nám to brzy vyskákalo na 1 : 9. Takže na jednu reálnou korunu (na kterou si můžete sáhnout) přidalo devět fiktivních – vydaných na dluh.

Té jedné reálné koruně se říká systém částečných rezerv. Jednoduše nějaké peníze existovat musí – kdyby se náhodou až příliš vkladatelů rozhodlo vyrazit do banky pro své úspory.

 

Kolik peněz vlastně existuje?

Tolik, kolik si půjčíme.

Jakmile se podškrábneme na tečkovaný řádek v závěru úvěrové smlouvy, vytvoříme nové peníze.

Banka je doslova vytáhne z kloubouku na základě našeho závazku dluh splatit. Věřte, nevěřte, nikdo do banky neposlal paklík čerstvě vytisklých papírků s Masarykem, abychom si mohli koupit novýho bavoráka. To číslo tam prostě jen vyťukali do klávesnice a připsali na náš účet.

A bublina se dál nafukuje.

Protože systém částečných rezerv se už neuplatňuje vzhledem k zásobám ve zlatě. Pche, zlata je přece omezené množství. Takže se poměr vztahuje k již existujícím penězům. Které ale taky vznikly z dluhu.

Ups!

 

A teď ten problém

Tohle zatím byl jen popis reality. Která se ve škole neučí (asi už je jasné proč) a místo toho nám párkrát do roka v televizních novinách ukážou uhrančivý záběry, kterak nový peníze lítaj z tiskárny.

Wow!

Průšvih je, že čím víc peněz koluje v oběhu, tím klesá jejich hodnota. Takže za co jste si dnes koupili vepřové plecko, za to přiští týden koupíte maximálně 5 rohlíků.

To nikdo nechce.

Takže se musí imrvere navyšovat i objem výroby a obchodu. Stejným tempem, jakým roste počet peněz. Prostě ekonomika musí růst, růst a růst. A aby ekonomika rostla, musíme víc spotřebovávat. Víc nakupovat, víc jíst, víc cestovat, víc pařit, víc všechno.

A víc a víc přírodních zdrojů se musí každý rok proměnit v odpad.

Musí se vykácet víc lesů, vytěžit víc ropy, vypěstovat víc bavlny, řepky, kukuřice. Musí se vyrobit víc aut, hodinek, oblečení, počítačů, ještě chytřejších telefonů, selfie tyčí a dalších hovadin. A někdo to musí koupit samozřejmě.

My. Za peníze, co si půjčíme.

A které musíme splácet.

Takže o to víc hákujeme, protože máme pocit (správný), že peněz není nikdy dost. Devastujeme životní prostředí, vykořisťujeme komunity a vycucáváme planetu jen proto, aby celý tenhle systém držel pohromadě. A to je velký problém. Protože další planetu si do počítače nevyťukáme.

 

No… a happy end nebude?

A tak může být.

Třeba když se vrátíme k lokálním měnám. Ne fiat měnám vydávaným státem. Prostě si vytvoříme vlastní.

Utopie? Kdepak.

Lokální měny fungují.

Life Dollars by se určitě daly nazvat udržitelným a poctivým alternativním peněžním systémem. Life Dollar má hodnotu jedné hodiny času. A hodina je stejná pro každého. Přičemž se posouváme od „Kolik peněz to stojí?“ ke spravedlivějšímu „Jakou to má hodnotu?“

A zajímavý je taky systém LETS pro místní komunity. Všichni máme co nabídnout – od hlídaní dětí až po domácí zavařeniny. Tak to prostě zveřejněte, přidejte „cenu“ v jednotkách a obchodujte se sousedy za skutečnou hodnotu. Ne fiktivní peníze. Princip je takový, že součet všech zůstatků je vždycky nula. Někdo je v plusu, jiný v mínusu, ale někdo musí utrácet, aby si jiný vydělal. To je normální.

Tak asi záleží, jaký si to uděláme…

 

P.S. Napadlo vás, co by se stalo, kdybychom všechny dluhy světa splatili? ………. Kouzlo by pominulo.