Oberu tě o poslední rubl, charašo?

Začalo to zvostra. Plot obehnanej ostnatým drátem. Úřednice na imigrační kontrole mají zřejmě v pracovním kodexu výraz trvalýho nasrání. Polda tu a tam někoho vytáhne z davu a odvede ho za dveře, za který se asi z protekce nechodí. A ten blonďák s koženou brašnou… to vám povídám, že je to tajnej.

 

Uf, konečně jsme z těch sádrokartónových kulis, co jim říkaj Arrival Hall, venku. A hned ke mně kdosi natahuje ruku. Že by žádost o úplateček? Ať se nezdržujeme aklimatizací. Co?

„Niet, já Osman.“

Ááá, hej borci! Tak to je Osman.

No tak super, domluva s Osmanem klapla na jedničku a o půl druhé ráno nás čeká na letišti. Což se divím. Protože on neumí ani slovo anglicky a my ani slovo rusky. Pokud se nepočítá vodka, Kolja a CCCP.

 

Ruská jízda začíná

Ve Volkswagenu Transporter barvy holubí šedi, ve kterým se mačkáme v devíti lidech a Osman hned roztáčí khabardsko balkarskou diskošku, rozdává rubly, slibuje pivo, vodku, šašlik a děvočky prej taky budou.

Staženej zadek z příletové haly se mi pomalu vrací do normálu.

A před námi jsou tři hodiny cesty do hor: „Hej, Honzo! Hlídej ho ale, ať neusne.“

No jasan. Proto jsem si přece sedl dopř… áááh.

Ty vole, brzda! Co je? Co se děje? No to mě… kráva? Celý stádo? Na silnici? A moment… To pod mým levým uchem je Osmanovo rameno? Sorry hoši, tuhle roli jsem asi nezvládl. Sorry Osman.

Prásk!

Osman! Što to bylo?

„Cha! Golub. Šašlik!“

Aha, dobře. Tak už alespoň víme, od čeho mají všechny místní auta pavouka přes celý čelní sklo. Bože, snad alespoň pod ten Elbrus dojedem.

 

Dobroje utro

Dobré? Dojeli jsme v 5 ráno. Po cestě rozstřelili jednoho holuba. Natankovali do nastartovanýho auta a zjistili, že… no asi takhle: když v Evropě vytáhnete klíče ze zapalování, je normální, že motor zhasne. Podle Osmanova výrazu jsme ale nebyli první, komu to přišlo divný.

Každopádně protože ses ke mně po cestě tak hezky tulil, tak tady máš: „Ty eto znaješ?“

Česnek, no. Budeme dělat salát?

Aha, nebudeme. Budeme ho snídat.

A jen tak? Alespoň chleba, co? Super, děkuju. Osman a jak ho mám jako…? Jo jasný, zkousnout mezi zuby a šlupku plivnou pod stůl. Charašo, spasíba!

Eh, ale… on docela palí.

Já znaju akorát čínskej česnek, víš? Oh, eh, ale tohle má na mě trošku grády. Hhh, ten asi není z dovozu, co? Eh… no potěš, to je síla teda. S tímhle se můj dech mění ve smrtící nástroj. A nedivím se tomu holubovi, že to čelní sklo nevybral.

 

Lekce ruského jazyka začíná

Takže zaprvé. Magazin není ke čtení.

Magazin je takovej místní mini… dobře, spíš nanomarket. Starší ročníky říkaly (díky kluci), že takhle nějak to u nás vypadalo za komunismu. Pokud ano, prosím, ať se to vrátí. Bochníky čerstvýho kravskýho sýra. Od hlíny špinavá mrkev, co se nestydí za své nedokonale křivky. Kvašáky naložený v kbelíku od primalexu. A jabka, co chutnaj jako jabka.

Řekl bych, že tady je svět ještě v pořádku. Zřejmě z lásky k Rusku.

Tak a co nějakej oběd?

Aha, tady jsme s ruštinou asi skončili.

Nemáte menu i bez tý hlaholice? Aha, nemáte. A to na obrázku? To bych si dal. Aha, taky nemáte. A tak alespoň ceny vypadaj dobře. Rubl děleno třema, tohle je ráj. Děvočka, nos to na stůl a nevyptávaj sa!

Trefa do černého. Tohle je gastrotrip!

A pak že Rusko je zaostalá země. Minimálně, co se kvality jídla týká, jsou na tom líp jak my.

 

Slečno! Toalet, požalujsta?

Aha, tady, spasíba. Jo ona nejde ta elektrika, tak… vy mi půjčíte svůj mobil, ať si posvítím? No děkuju za důvěru. A nebojte, facebook vám lustrovat nebudu. Copak jsem Vladimir?

A ty schody vzhůru? Kampak asi vedou?

No tak to né! Tohle se může stát jenom v Rusku. Hoši, bežte se podívat.

Ale ne všichni naráz, ty vole.

Á, slečna zřejmě chápe, že není něco v pořádku. Že ta evropská keramická mísa asi opravdu nepatřila zabetonovat do země alá tureckej hajzl. No jo, i v zemi zítřka se občas utnou.

 

Doklady? Zbytečný

Osman, a pasporty? Vratiš nám? Jdem v gore.

„Pasport ne nužno. Ty raskaži Osman.“

Aha, slušný. Tak Osman je tady asi kápo. Stačí říct „Osman“ a začnou lítat pečení holubi to pusy. Nebo by po nás alespoň neměli na gruzínský hranici střílet. Ten chlapík to má prostě ošefovaný.

A vlastně je to super. Nemuset se deset dní starat o pas.

Kór v zemi, o který se v médiích povídá, že se tam ztrácí novináři, hranice pro ně znamenají jen čáru na mapě a dva kiláky od baráku stojí hlídka s kalašnikovem na rameni. Máme fakt štěstí, že je Osman takovej dobrák.

Mimochodem, jmenuje se vůbec Osman?

 

Že mě neprobodnete? Prosím

„Zdrastvujte, odkuda ty prišel?“

Ček repablik.

Eh, kluci, ten borec vytahuje kudlu.

Né, né Čečna! Česká republika, Čechia, Česko! Ty paněmaješ?

„Á charašo. Čechia. To dobrá země.“

Tak to bylo o fous. A nakonec se z vojáčka vyklubal celkem milej chlapík, se kterým jsme si moc fajnově popovídali – přes google translator.

Vlastně mi ti milí lidi tady docela „zkazili“ představu o Rusku. I když se na letišti hodně snažili ukázat nám, že jsme tady omylem, tak tady evidentně žijou taky lidi milí, srdeční,… normální. Stejně, jako všude jinde ve světě. Vladimir nevladimir.

Jen to nepodělat s tou Čečnou. Hezky pěkně „Čechia“ a jsme kámoši.

 

Neznám. Jen když se to hodí

Osman je sice kápo. Ale doma drží kasu Ludmila. A s kalkulačkou týhle panímámy fakt nechcete přicházet do styku víc, než je nutný. Je prostě na prachy no. A v její zástěře se neztratí ani rubl. Ale jinak je hrozně fajn.

Ludmila, my na Elbrus jdeme. Ty zarezervuješ nám nocleh? Spaní na Prijut? Chalupa?

Ale to víš že jo, panáčku. Tam najdeš Cosťa (asi domovník), Ludmila povíš, 800 rublů vykešuješ a postýlku jak obláček dostaneš. A tady máš pro jistotu moje číslo. Kdyby něco, to ukaž a sledano.

Boží, spasíba Ludmila!

No, Ludmila dobrý. Akorát ten tatar ve 4200 metrech nad mořem byl nějakej chladnej: „Mesta net!“

Jak net?

„Net!“ Nerozumíš rusky chlapečku?

Ale Ludmila… tady její číslo. Na, papírek. Ludmila, ráno ti volala.

Neznaju Ludmila.

?!?

Ještěže jiní ruští dobrodinci, co jim v mozku zůstalo víc kyslíku, Cosťovi vysvětlili, že mest je.

Uf, to by bylo. A rovnou zaplatíme, ne?

Net!

Aha, oblíbený slovíčko. Tak asi až ráno. Až se vrátíme z vrcholu. Akorát jsem teda zvědavej, kde toho tatara budeme hledat. No a taky, že jo. Sedm ráno a on nikde. Hledám, buším na dveře, nic. Hmm, takže co? Bez placení? Snad nebude průser.

Byl.

Zdrastvuj, Ludmila! „Net zdrastvuj! Tys spal na Prijutu a nezaplatil. Cosťa prijechal a 1000 rublů chtěl.“

A já měl za to, že žádnou Ludmilu nezná. Že by se rozpomněl? A když už byl v tom náhlým opojení vzpomínek, tak si i uvědomil, že o dvě kila zdražil – včera, právě před naším příchodem. Miluju Rusko.

 

Sčot!

Jinak Elbrus jsme nedali. Ono je totiž kapánek demotivující, když ve 3 ráno nad hranicí 5000 metrů při každým kroku marně hledáte svoje plíce a cítíte, jak se vám obrací žaludek a v tom vás předjete rolba naložená deseti tak trochu jinými horolezci. Z Taiwanu. A za chvíli další. A další…

Na to serem. Navíc -25°C v červenci? Co je tohleto za dovolenou?

Jdem na jídlo. To je sichr.

Áááh. Zaplatíme!

Ale ne dohromady! Každý zvlášť. Zase tak dobří kamarádi nejsme. Adin, adin, adin, adin,… charašo?

Eeeee…

Ještěže má tak velkou kalkulačku. 80 rublů plus 200 rublů, to už je skoro vysokoškolská matematika. Ve které by asi nedostála, páč 300 to není ani náhodou!

Ne, to je moc! Znovu to spočítej. Špatny sčot.

320.

Nic, balíme. Tady máš a mizíme. Se nedivím, že jim krávy chodí volně po silnici. Stejně se nedopočítaj, když jim nějaká skončí pod kamazem.

 

Radši už jedeme

Ale ne, taxi nechci a nepokřikuj. To už je jak v Thajsku. Akorát, že tady se taxikaří s žigulem. Což jako zážitek dobrý, ale že bych to musel vidět dvakrát.

Jdem na stopa.

Hmm, takže BMW X5 asi neklapne. Budeme muset slevit z nároků a vystrčit palec na nějaký chudáky. Možná, že by měli smrdět alespoň podobně jako my. Po deseti dnech v jednom tričku.

Dívej, ta Lada brzdí! A couve! Pojď honem!

Zdrastvujte. Do Čeget?

„Da! Ale chto ty dělaješ?“

Zapínám si pásy, ne?

„This is not Europe. This is Russia.“

Aha, ok. Já málem zapomněl, že tady máte pásy akorát na přidržení se v zatáčce. Dobře no. Russia great! Ale můžeš, prosím tě, mězi těma krávama jet alespoň míň jak kiléééééééém.

Jestli to nepřežiju, dejte prosím vědět Osmanovi. Spasíba.