Pradědeček Franz byl přesvědčený, že všechny tyhle věštby z karet nejsou nic než babský plky. Takže když na podzim jednačtyřicátého roku prababičce Fanušce jasnovidka z obrázků vyčetla, že už je vlastně skoro po válce, stejně tomu nevěřil. Že prý do dvou měsíců bude doma a všichni čtyři se budou procházet Křídlovickou ulicí, která voní dřevem od toho, jak tam bednář hobluje prkna pro pivovarnický sudy. Dojdou prý spolu až ke břehu řeky Svratky, kde pradědeček kdysi strčil prababičce do kalhotek chrousta. A ona, když si je po koupání oblíkala, zaječela, až se voda v korytě zarazila.
Ale přesně jak si pradědeček myslel, i tahle předpověď byla jedno velké nic. A pěkně ho zlobilo, že prababička to málo korun, co v těžké době uškudlí, dává ženské, která v kartách beztak vidí jenom to, co lidi vidět chtějí. Copak mohla cikánka ze Židenic tušit, kudy která ruská kulka poletí nebo kolik tanků Tiger se musí ve východním bahně utopit, než to Němec definitivně vzdá?
Takže ať si kartářka vykládala, co chtěla, dva měsíce to nebyly. Pradědeček pochodoval v ruských lesích už rok a půl. Pod košilí a ve spodkách si za tu dobu vychoval celou švadronu vší a tělo měl oždibrané a zarudlé jako ta nejšpinavější špína ze všech špín. Do toho se na jaře přidali komáři. Sladké lidské krve měli okolo prastarého a na padrť rozstříleného města Vitebska dost, a tak se jich tam v bažinách a mokřadech líhly celé temné mraky, přes které člověk kolikrát ani neviděl, co se dělo o deset metrů dál.
V tom krásným Rusku navíc pořád jenom lilo. Půda byla jedna velká kaše. Měkká a mazlavá. Celý kraj pokrývalo bláto, do kterého se lidská noha při každém kroku zabořila po kotník a kolikrát ještě hlouběji. Pradědeček tak měl boty lepivým jílem kolem dokola celé obalené. Pětkrát těžší, než by je býval měl v době míru. Pochodoval v ruským blátě jako čáp v rybníku a navrch se musel nechat komandovat od kdejakýho osla, se kterým by jakživ na svobodě nepromluvil. Jenže jak je cenná svoboda, to si uvědomil, až když o ni přišel.
Šmikal si předtím ve své malé oficíně na Dornychu nůžkama a mydlil chlapíky, aby jim břitva po tvářích hezky klouzala, a najednou bum bác! Poštou přišel befehl:
„HERR SOHR, OD TEĎ SLOUŽÍTE ŘÍŠI. MARSCHIEREN MARSCH NA FRONTU. HEIL HITLER!“
Honili ho od koní ke kanónu, od kanónu ke krumpáči a od krumpáče zas na noční hlídku, aby hlásil, co v kdejakým houští zašustí. Spaní bylo pomalu zakázané. A pradědeček Franz byl na všechno tak vzteklý, až mu v kompanii začali říkat Feind nummer eins. Nepřítel číslo jedna. To ho nakonec na celé válce dopalovalo nejvíc. Tohleto germánské švudlání.
„Heute wollen wir marschieren,
einen neuen Marsch probieren,
in dem schönen Westerwald,
ja, da pfeift der Wind so kalt.“
I přes německý jméno byl totiž pradědeček Brňák jako Brno. Taky to prababičce napsal v dopise, že jsou Němci darebáci a nechce s nimi už jaktěživ nic mít. Prosil ji, ať se lidí doma opatrně optá, kdo by mu po návratu z války mohl dát štempl – teda vlastně razítko – že je Čech jak poleno. Myslel třeba na souseda Potměšila nebo Ferdíka z Tišnova. Jeden i druhý by se mohli zaručit, že měl Čechy vždycky rád. A Moraváky obzvlášť.
Každopádně to zatím vypadalo, že ho vši, komáři i Germáni budou žrát ještě dlouho. Klidně rok. Možná dva. Na frontě se to totiž nijak zvlášť nehýbalo. A když se něco hnulo, rychle se to zase vrátilo zpátky. Početnější Rus se vždycky jako stádo nahrnul vpřed a lépe vyzbrojený Němec ho zase vší palebnou silou zahnal vzad. Z takových manévrů potom byla jenom spousta mrtvol, co popadaly obličejem do té měkké a mazlavé kaše.
Pradědeček měl zatím štěstí, že když se to na frontě nejvíc mlelo, držel ho pánbůh pěkně vzadu. Třeba na hlídce u koní, kam kulky ani granátový střepiny nedoletěly. Uměl si ale spočítat, za jak dlouho začne být potřeba, aby ti zezadu nahradili ty padlý vpředu. Takže i na něj zákonitě musela přijít řada. Pokud by si ovšem pánové vojevůdci neřekli, že už toho třeba bylo genug a válku by dřív neukončili. Jenže zatím se obě strany jenom kasaly. Němci, že už mají na lopatkách Rusa. A Rus, že má na lopatkách Němce. Jediná pravda se tak dala vyčíst z očí samotných vojáků, a to bývaly oči tuze smutný. Plný strachu a stesku.
Každý člověk ale touží po alespoň nějakým tom světýlku naděje. Nebo třeba i beznaděje. Hlavně aby věděl, jak to má s ním pánbůh namyšlený. Proto když pradědeček zase jednou v noci hlídal muničák a zrovna nikde nic nešustilo, vytáhl z kapsy zbytek tužky, naostřil si hrot, dopisní papír položil na barel, počkal, až vykoukne měsíc, aby na psaní viděl, a začal:
„DRAHÁ ŽENUŠKO! MILÁ FANUŠKO!
PŘEDEM PŘIJMI ODE MNE SRDEČNÉ POZDRAV A MILOU ZPOMÍNKU. JSEM ZDRAVÉ A DOUFÁM TOTÉŽ OD TEBE A NAŠICH ZLATÉCH DĚTÍ.“
Pak napsal, že je uvázaný jak pes, že pořád jen prší, že s kapkama vody kolikrát dopadají na zem i ruské bomby a že má nechat dětem svobodu, aby ze života něco měly. A nakonec požádal prababičku, o to, čemu nikdy nevěřil, ale teď by možná i rád uvěřil. Aby se přece jen ještě jednou optala jasnovidky, co jim budoucnost přinese a kdy ta válka skončí. A celý ten feldpostbrief zakončil:
„LÍBÁM VÁS. VÁŠ MACEK.“
Trvalo dobré tři týdny, než ten kousek papíru doputoval po kolejích do Brna. Mezitím pradědečka vykomandovali do Minsku, aby přivezl půl vagonu kancelářského papíru. Jenže mu k takovému befehlu nedali náklaďák. A na dráze mu zase vyprávěli, že mají důležitější věci na práci. Tak snad aby ty balíky nakonec odsmýkal na zádech sám. Ale na to se jim pradědeček mohl vykašlat. Jako na celou tu proklatou válku. Schoval se do vagónu, aby mu nepršelo za límec, zapálil si cigaretu a měl od všeho na chvíli klid. Než se po papíru začali shánět ti správní oficíři a vagón se dal i s pradědečkem do pohybu.
Když dorazil zpátky ke své kompanii, čekal tam už na něj dopis od prababičky Fanušky. Vyrval psaní ze spárů ušmudlané obálky a přečetl si svůj osud: do dvou měsíců bude doma. Nebude to prý dlouhou trvat a budou se s Olinkou zase pěkně houpat a navrch si pradědeček poslechne, jak už malý Osiček hezký žvatlá.
A víte co? Tentokrát měla jasnovidka pravdu. Za dva měsíce – ještě oblečený v uniformě – nakukoval pradědeček přes okno do přízemního bytu na Křídlovické a Osiček, přitisknutý na druhé straně skleněné tabulky, volal: „Vojáček měje! Vojáček měje!“ A skutečně se smál, protože byl po víc jak roce a půl doma.
Napřed tři dny a tři noci jenom spal. Čtvrtého rána si ohřál na plotně vodu a odešel s ní na dlouho k umyvadlu, aby ze sebe zase udělal člověka, jakým před odchodem do války býval. Když se konečně poznal v zrcadle, sedl si ke stolu a prababička před něj skládala do řady masem plněný knedlíky, protože ty pradědečkovi na frontě chyběly ze všeho nejvíc. A kdyby neměl tak scvrklý žaludek, spořádal by tu řadu celou naráz. Takhle skončil v polovině a druhá polovina mu zbyla ještě na večeři.
Pátý den už ale byla k obědu jenom česneková omáčka s bramborem. Byla to sice velká sláva, že se pradědeček vrátil domů. Ale taky byla pořád bída. Vždyť válka ještě neskončila.
A sedmého dne musel pradědeček zase obléct uniformu. Karty totiž měly pravdu, že bude za dva měsíce doma. To jo. Jenže už neříkaly – nebo to jasnovidka schválně zatajila –, že jenom na dovolenou. Takže po týdnu mazal zpátky na východ.
Když odpoledne nastalo loučení, ukázalo se, jak je prababička Fanuška statečná žena. Ani slzu neupustila. Zato pradědeček ji rychle políbil – na čelo a potom na pusu – děti pohladil a raději zmizel za viaduktem, co po něm vedou koleje k hlavnímu nádraží. Teprve až za těmi kamennými pilíři totiž mohl v klidu ronit slzy. Kap – kap – cink. Jak ale přes slzama zalitý oči potom ani pořádně neviděl na cestu, málem došel na nádraží pozdě. Chyběla minuta a z pradědečka Franze byl dezertér Sohr. A pro takový bývají připravený speciální soudy a speciální kulky.
Jen o fous tedy stihl začátek další ruské zimy. Jednu už poznal před rokem. A když si na ni ve vlaku vzpomněl, rozeběhli se mu do všech pěti prstů pravé nohy mravenci. Právě ta mu nejvíc omrzla, když v otevřeném autě jezdíval den co den pro brambory. Čtyři a kolikrát i šest hodin v kuse ho okusoval východní mráz, který padal tak hluboko, že ho kolikrát ani na teploměru nenašel.
Když se pradědeček vrátil ke své kompanii, bylo každopádně ještě všechno při starém. Rus tlačil, Němec odrážel, fronta se nehýbala. Sotva ale přišel prosinec a první vánice, začal mít otužilý ruský soldat navrch. Místo po kotníky v bahně se chodilo po kolena ve sněhu a všichni měli nohy omrzlý, což bylo blbý, protože člověk už ani necítil, jestli ještě nějaký nohy má. Mrazem přešlým wehrmachtem se šířily řeči, že už to mají sečtený. Že už další noc je Ivan obklíčí. A tak tam pradědeček Franz seděl mezi Němcama jak blecha mezi slony a čekal. Neustále připravený hájit svůj život nebo utíkat. Pod košilí ho zase okusovaly vši, který se k němu po návratu fofrem vrátily. A jediný, co alespoň trochu hřálo, byla vzpomínka, jak ho prababička Fanuška přes dovolenou krásně pohostila.
Obloha byla v tom prosinci čtyřicátého třetího roku plná ohně. Střílelo se ve dne v noci. Německý Messerschmitty raději stahovaly křídla, když se proti nim řítila další letka ruských Jakovlevů. Vločky, co už jednou dosedly na zem, se zase vznášely a vytvářely bílé gejzíry, jak do sněhu dopadaly ruské střely. Slavní němečtí důstojníci najednou nechali všechno ležet a utíkali zpátky do Říše. Zdálo se, že se s wehrmachtem to je asi opravdu nahnutý. Pak ale dorazily od západu veliký šestihlavňový kanóny, kterým se říkalo Nebelwerfer. Když vypálily, všechno živý na půl kilometru zahubily. Ta tlaková vlna člověka úplně rozervala. A chudák Rus na svou ofenzivu nakonec těžko doplatil. Takže byl zase na chvíli klid.
Po zbabělým úprku německých důstojníků se ale celá pradědečkova kompanie rozpadla a zbytky se rozprášily do všelijakých polních divizí. Vypadalo to tedy, že ho ještě před Vánoci strčí do ostrého boje. Rus totiž hnal svoje lidi jako dobytek na jatka a jenom se čekalo, až vlaky od východu přivezou další várku. Tak pradědeček s vidinou nejhoršího poslechl, co mu prababička radila, a pomodlil si v té vší bídě očenáš: „Otče náš na nebesích – buď vůle tvá – odpusť nám naše viny – a hlavně mě zbav od zlého. Amen!“
Možná i díky tomu si ho pánbůh víc hleděl, když tu jeho novou divizi uvítala u Smolovky ruská letadla. Dva dny je Ivan proháněl a pradědeček skákal z jedné díry do druhé. Okolo svištěly kulky, hvízdaly bomby a vítr se taky přidal. Hnal do toho všeho ještě ostré sněhové vločky, co se jako jehličky zabodávaly do holého obličeje. Mrzlo, až to bolelo. Od kabátu po spodky měl pradědeček všechno mokrý.
Až třetí den téhle honičky se konečně spolu s ostatními schoval do napůl roztřískaného baráku. Stůl a židle rozlámali na oheň a třeba by se mohli v teple i trochu prospat, kdyby jim ti všiví ruští záškodníci alespoň na chvíli přestali pod košilemi sát krev. A právě ve chvíli, kdy pradědeček seděl u okna a na světle si jednu veš mezi prsty prohlížel, přistál metr od baráku další ruský dárek. Prásk! A pak ještě šrrrach! A chrááá! Celý barák se začal sypat a bortit a pradědečkovi to všechno padalo přes hlavu a přes ramena. Ale asi protože si pomodlil ten očenáš, vydrápal se ven a skoro nic mu nebylo. Jen pravá paže trochu bolela. Koleno měl naražený. A rukavice, který sušil u ohně, zůstaly v hromadě, co ještě před chvíli bývala domem.
Ani jedno ale neměl čas řešit. Bylo jasný, že Rus určitě přiletí podívat se, co jeho nadílka způsobila. A taky že jo. Za chvíli víííííí a víííííí! Z nebe se na něj zubilo šest Jakovlevů, co mělo pořádně nabito. Pradědeček se utíkal schovat do lesa a zase to kolem něj svištělo. Jako by ho pronásledovaly stovky včel. Než ho ale stihly dohnat a uštědřit mu žihadlo, skočil za nejtlustší strom, a ten všechna žihadla pochytal za něj.
Ale to pořád nebyl konec. Ještě přišlo jedno vzum a jedno třísk. A šest metrů od něj posadil Ivan svůj poslední pozdrav. Ve vzduchu se vznášel sníh, hlína, dřevo a vůbec všechno, co bylo poblíž. Jenom pradědeček zůstal ležet na zemi, protože ve chvíli, kdy to prásklo, už byl dobře zahrabaný v díře. Navíc měl pomodlený ten očenáš a pánbůh to nejspíš věděl. Ostatní mu pak říkali: „Franz, du bist ein Schwein.“ Přičemž v tomhle případě schwein neznamená svině, ale šťastlivec.
Nakonec Rus tak tlačil, až to Němec nevydržel a stalo se to, čemu se říká prolomit frontu. A pak všichni uprostřed noci prchali lesama. Větve skloněný pod tíhou sněhu je mlátily do obličeje a za límce jim padal sníh. To trvalo dobrých deset kilometrů. Když konečně Ivanovi došel dech a mávl nad wehrmachtem rukou, zjistil pradědeček, že dostal pod stromeček parádní omrzliny. I kdyby mu teď přejel nohy ruský tank, stejně by to necítil. Feldarzt si ale jeho voskový haksny prohlídl, řekl, že to je immer noch gut a poslal ho zase zpátky na mráz – chytat ruské granáty.
Pradědeček od té doby myslel na domov víc než dřív. Nic jinýho než hřejivý vzpomínky totiž neměl. Třeba tu na poslední říjnový den, kdy se s prababičkou Fanuškou viděli poprvé. Odpověděl tenkrát na inzerát, co si přečetl v Moravské Orlici:
„OSMADVACETILETÁ ŽENA HLEDÁ MUŽE. ZNAČKA: NA VĚČNÉ ČASY.“
Vzal si tehdy fajnový kabát, aby jím zakryl zalátaný kolena. Ona si jich svýma hnědýma kulatýma očima ale stejně všimla. Změřila si ho důkladně. Poznala, že majetný teda nebyl. A stejně si ho vzala. V kostele na Křenové ulici. Vdávala se v bílých šatech, které jí půjčila Židovka, co u ní sloužila. Kdepak té byl teď konec? Beztak už ji Němci prohnali komínem.
Pak si s prababičkou našli přízemní byteček v pavlačovém domě na Křídlovické ulici. Tři schůdky, kuchyň, jeden pokojík, pro vodu se chodilo na konec dvora. Na protější straně ulice pěstovali brněnští Němci zeleninu a bylinky a pradědečkovi se i v promrzlým zákopu vybavilo, jak voní majoránka.
Když přicházela na svět Olinka, vypadalo to s ní v nemocnici bledě. A radši ji hned u svaté Anny pokřtili. Kmotru dělala nejmladší sestra, která tam sloužila. Ale nakonec ji prababička přinesla domů a pradědeček prohlásil: „Oli bude moje!“ A odjel s ní přes celé Brno až za První brněnskou strojírnu. Ukázat ji rodičům. V září čtyřicátého roku pak u nich doma vytáhla porodní bába na svět Osička. Taky mu dali jméno od O. Aby měli oba stejný iniciály. No a pak dostal pradědeček uniformu a kulatou čepici s kšiltem a orlicí, co si nese v drápech hakenkreuz. Od té doby to šlo z kopce.
I na dalekým východě mu ale záleželo, aby se doma měli dobře. A tak si pradědeček Franz usmyslel, že bude na frontě obchodovat jako žid. Žold posílal prababičce a ona za něj nakupovala kamínky do zapalovačů, hrací karty a vůbec všechno, co se dalo v Brně sehnat pod rukou a čeho se vojákům nedostávalo. On to mezi Germány dobře zpeněžil a k výdělku prababičce vždycky přibalil ještě paklík tabáku. Toho jedinýho měl německý voják habaděj. Prababička z něj potom motala cigarety a opatrně je mezi lidmi v Brně prodávala. Cigarety byly totiž vzácný zboží. Jenom na příděl.
Jak ale Rusovi rostlo seběvědomí, začal házet do luftu i německé vlaky. A to pak nebylo vůbec jistý, jestli takový cenný balík s tabákem, na kterém mohla prababička utržit i pět set protektorátních korun, vůbec do Brna dojede. Pradědeček si proto vymyslel novou obživu. S kýmsi od koní vyhandloval trochu slušný nůžky a i když byly pořád docela malý a tupý, na ty zavšivený vlasy, kterých bylo plné Rusko, to stačilo.
Mezi vojáky se pak rychle rozneslo, že po frontě pochoduje holič, který z nich v té bídě zase alespoň na chvíli udělá lidi. Pradědečkovi přibývalo zákazníků, až denně nachodil ve sněhu třeba i deset kilometrů. Pro ty jeho omrzlý nohy koneckonců bylo lepší, že se v nich krev trochu rozproudila, než když nečinně seděl v díře. Sice to při stříhání okolo něj práskalo a vzduchem občas něco prosvištělo, ale on si namlouval, že pánbůh zná svý dobrý lidi a s nůžkama v ruce ho určitě padnout nenechá.
V březnu pak v Rusku přibyla ještě jedna fronta. Byla to fronta teplá. Zmrzlá půda začala měknout, po stěnách zákopů to teklo jako na Niagaře a všude bylo vody jako v moři. Díra, co si vojáci vykopali na spaní, se zalila vodou a dnem i nocí ji v kýblech vynášeli. Jen aby tam za chvíli zase natekla zpátky. Byla to hrůza. Všichni zasvinění a zamazaní od bláta. A pradědeček psal domů, že co vojáci v Rusku zkusí, to ani zvíře nevydrží.
Kdyby alespoň Američani začali s tou invazí, o které se mluvilo. Ale byl pomalu duben a pradědeček vyhlížel, že to dopadne jako vždycky – když se o něčem moc kecá, nic z toho není.
Viděl to tak, že nejspíš zůstane věčným vojákem. Ani s dovolenou to dobře nevypadalo. Umíralo se ve velkým. Vojáci padali do bláta jeden přes druhýho, ale zatímco na německé straně už nebylo kde brát, Rus kdoví odkud vždycky přihnal další stádo a urá! Už zase tlačil. Sotva Němec dokončil nový zákopy, Ivan mu to sebral, rozjezdil tankama a o pár desítek metrů dál se začlo nanovo. Takhle furt dokola. A když zákopy nezničil Rus, postaralo se o to samo počasí a nekonečný množství vody, který padalo z nebe. Hliněný stěny se pod takovou tíhou samy bortily. Práce bylo na strhání a do toho aby člověk čekal, kdy dostane nějaký ten poslední pozdrav.
Pradědeček si ale řekl, že svoji kůži a kosti prodá, až se jemu samotnému bude chtít. A ne jak se zachce pánům, co tu válku vedou. A když to jenom trochu šlo, vystrčil hlavu z díry a stříhal šmik, šmik, šmik. Všude, kam po svých došel. Dorazilo mu i pořádný holící náčiní, o který si prababičce psal. A přestože kus vydělaných peněz musel odevzdat, posílal i tak dost. Doma si pak mohli koupit maso nebo zajít do divadla na Kašpárka. Aby bylo veselo.
Hodná prababička Fanuška chtěla, aby měl nějaký ten důvod k veselosti taky pradědeček. A do leteckého balíčku mu nabalila sladkou výslužku. Jenže to netušila, že na frontě se drží zvyk podělit se o takový věci s ostatníma. A tak byl pradědeček nakonec ještě víc mrzutý, že prababička nebyla chytřejší a nedala to radši dětem. Protože takhle on ty dobroty musel dát proklatým němcům.
Alespoň že začátkem května přestalo pršet. Dokonce i mraky odpluly a sluníčko vylezlo. Najednou ten svět nevypadal tak hrozně. A to ani Rus neodolal a dal si přestávku. Kanóny zmlkly. Motory zhasly. Pušky usnuly v koutě. Panovalo takový zvláštní ticho. Dlouhý ticho. Dlouhatánský. A pak fjůůůju! Tirili! Štěbety! Pjů! Ozvali se ptáci a přišlo jaro, jak se patří.
Chvíli to vypadalo, jako by žádná válka nebyla. Ani kulka nehvízdla. A pradědeček, aby mu dny hezky ubíhaly, cáral s nůžkama přírodou, vybělené tváře vystavoval paprskům a šmik, šmik, šmik – stříhal další podobně vybledlý německý vojáky, co dostali na čas pocítit, jak chutná mír.
A protože si pradědeček pořád modlil očenáš a byl už asi s pánembohem dobrý kamarád, zamával mu polní listonoš před nosem lístkem, který říkal:
„FRANZ, KONEČNĚ SES DOČKAL. BĚŽ BALIT. MÁŠ SEDM DNÍ FREI.“
Najednou šlapal tři schůdky do toho malýho bytečku na Křídlovické ulici a když otevíral dveře, masem plněné knedlíky už ležely na stole. Pěkně vyskládané v řadě. Z Oli už byla velká slečna s velkou bílou mašlí ve vlasech a nosíkem a tvářičkami celá maminka. A Osiček, to byl ten nejkrásnější chlapec na světě. Však se před nedávnem jednomu mladému páru tak líbil, že ten pán s paní prababičce nabídli, že si ho od ní vezmou, když to má teď sama bez manžela těžký. Ale ona ho nedala. Zase tolik té česnekové omáčky nestál.
Poslední večer dovolené pradědeček zaklepal u souseda Potměšila. Vytáhl ho do dvora na cigaretu. Seděli na lavičce u zmláceného klepače na koberce. Krvavý obláčky se trousily po obloze. V půlce cigarety pak pradědeček řekl: „Bohdane, tohle si nech pro sebe, rozumíš?“ A pokračoval, protože Potměšilovy uši byly uši starého kamaráda a dalo se jim snad ještě věřit: „Jak se vrátím na frontu, přeběhnu k Rusům.“
Pradědeček totiž tušil, že wehrmacht mele z posledního. Přišlo mu proto lepší být Rusem na čas zajatý než nadobro zašlapaný do bláta. Prababičce Fanušce ale neřekl nic. Měla by jenom další strach. Radši ji políbil na čelo a potom na pusu, děti pohladil a zase rychle zmizel za kamenným viaduktem, aby tam uronil pár slz. Kap – kap – cink.
Na frontu se ale vrátil pozdě. Přebíhat už nemusel. Ivan si pro něj přišel sám. Ten klid, co vládl v květnu, totiž využil, aby nabral síly. Od východu přihnal přes dva miliony vojáků, kteří se dokonce učili plavat a stavět vory, aby měli v bažinách převahu. K tomu si vedle sebe vyskládal čtyři tisíce tanků, pět tisíc letadel, dvaadvacet tisíc děl a navrch dva tisíce hvízdajících kaťuší. A pak se rozechvěla zem. A chvěla se prý v okruhu stovek kilometrů. Slaboučký wehrmacht se takové přesile nemohl rovnat.
Pradědeček si už jen odříkal očenáš: „Přijď království – buď vůle tvá – chléb dej nám – a amen!“ Pak zvedal ruce nad hlavu. Jeden z ruských soldátů mu vrazil hlaveň Špaginu mezi žebra, čepku s orlicí mu srazil z hlavy a zašlapal do bláta a poručil: „Marsh v Moskvu!“
Než se tam pradědeček dovlekl, byl zase celý zavšivený. Hladový, špinavý a nevyspalý. Našlapal dobrých pět set kilometrů. Přes pobořená města a vesnice. Z rozstřílených domů vykukovali lidé a kdejaký voják-zajatec, pradědečka nevyjímaje, schytal ránu kamenem. Za ty válečný hrůzy měli důvod Němce nenávidět. To nejhorší si ale pro zpráskaný wehrmacht připravili až v Moskvě. Pradědeček a šedesát tisíc podobně zavšivených ubožáků šlapalo se skloněnou hlavou ulicemi města. Lidi namačkaní po stranách jim plivali pod nohy a křičeli slova jako: „Ubiyci! Fašist! Svoloč! Mraz!“ Na paty jim stříkaly kropící vozy, co hned za nimi Stalin vyslal, a splachovaly tu německou špínou z ulic města rovnou do kanálů.
A co se dělo s pradědečkem dál, to nikdo netuší. Dopisy domů žádný nechodily a jaký věci během ruskýho zajetí prožil, to ani po válce nikomu z rodiny říct nemohl. Uvidíte proč.
Každopádně je docela dobře možný, že jak se naučil chytře chodit mezi kulkama a šrapnely, naučil se to podobně i v zajetí. Už jen díky té své hezké češtině si určitě mezi Rusy ledasco domluvil snáz než kdejaký čistokrevný Germán.
Nejspíš i dost pomohlo, že pradědeček vlastně nic moc neuměl. Rus potřeboval do továren zručný lidi – zámečníky, strojníky nebo třeba soustružníky – jako náhradu za ty, co Němec picnul na frontě. Pradědeček ale zvládal jenom šmikat nůžkama, a to se Ivanovi moc nehodilo. Platný tak mohl být leda na poli. V kolchozu. Což byla samozřejmě taky dřina jak pro tucet koňů a i tam si ještě prožil těžký chvíle. Ale nakonec nad sebou nejspíš ani neměl vojenský dozor. Ono taky tou nekonečnou ruskou zemí by prchal jenom blázen. A to – jak už víte – pradědeček nebyl. Spíš se naučil něco ruských slov. Takže když bylo na podzim ve čtyřicátým pátým sklizeno a sedlák ho posadil na vlak, řekl mu pradědeček: „Spasíba a do svidaniya!“ A rozjel se z Ruska do Vídně.
Tam ale zjistil, že i štěstí je omezený. A on už to svý vyčerpal. Což bylo pochopitelný. A nejspíš taky spravedlivý. Od pánaboha dostal za ty očenáše opravdu hodně. Všechny kulky ho minuly. Žádná střepina ho v těle neštípala. Přežil ve zdraví tři ruské zimy. Nakonec i ty omrzlý nohy se mu jakž takž zahojily. Takže teď bylo na světě potřeba obdařit štěstím zase někoho jinýho. A pradědeček se ke konci roku čtyřicet pět dozvěděl, že z Vídně se dál nehne. Obnovený Československo bylo pro něj verschlossen. Uzamčené. Germána už tam nechtěli. A všichni Němci byli z republiky na wandru.
Ani pošta se přes hranice tak snadno nedala dostat. U vídeňského Hotelu Post musel pradědeček nejprve odchytit šoféra, co pendloval mezi Brnem a Vídní. Stavěl tam někdy kolem oběda. Do jedné kapsy mu vložil psaní, do druhé dvanáct šilinků a do srdce důvěru, že za ty těžce vyškemraný drobný koupí v Brně známku a dopis vhodí do schránky.
Bál se taky, že prababička Fanuška na staré adrese nebude. A to by byly vyhozený peníze. Však jí sám při té poslední dovolené kázal, že má sbalit Olinku a Osička a odjet do Bystřice k rodině, jakmile začnou na Brno padat první bomby. Dopis tak raději adresoval sousedovi Potměšilovi. Býval to kamarád. Ale v nové době měl strach, jestli s ním bude chtít mít ještě cokoli společnýho. S ním – s Němcem. A tak se za sebe omlouval:
„NEZLOBTE SE NA MĚ. VÍM DOBŘE, ŽE JE VÁM TO VELICE TRAPNÉ, ŽE VÁM PÍŠU. ALE NEVÍM, NA KOHO BYCH SE OBRÁTIL.“
Prosil Potměšila, aby uvědomil prababičku Fanušku, že pořád žije a touží po své rodině. A ona, pokud proti němu nic nemá, aby podnikla vše pro jeho českou státní příslušnost.
Odpověď ale nešla. Pradědeček vložil do šoférovy kapsy u Hotelu Post už tři stejná psaní a celých třicet šest šilinků a zdálo se, že mu štěstí nezbylo, ani co by se za nehet vešlo. Až nakonec, den po Štěpánu, konečně dorazil do tábora zajatců ve Wiener Neustadt lístek se jménem Franz Sohr. Byl od prababičky. A když si ho pradědeček četl, děkoval pánubohu, že ho ještě úplně neopustil a že mu dal tak upřímnou a spravedlivou ženu. V pátek čtvrtýho ledna odpoledne mu ji pak šofér přivezl k Hotelu Post.
V tom chladném lednovém dni se její buclaté dobrosrdečné tvářičky zbarvily do červena a kulatá bradička se jí zachvěla. Byla pořád krásná. A stejně ji pradědeček Franz ani tehdy – stejně jako nikdy dřív – nedokázal říct, že ji miluje. Vždycky to jenom psal. Byla jim zima, ale schovat se neměli kam. Pradědeček byl pořád zajatec a takoví se na teplé hotelové židle nepouštěli. Vmáčkli se tak s prababičkou alespoň do zádveří ke košťatům a co tenkrát jeden druhýmu řekli, to si nechali pro sebe.
Jediný známý je, že pradědeček Franz ještě nějaký čas odklízel ve Vídni ruiny, který tam po přetahování Rusa s Němcem o město zůstaly. A pak jednoho dne přišlo do Brna německý psaní. Nebylo od něj. Bylo úřední. Stálo v něm:
„FRAU SOHR, ES TUT UNS LEID. FRANZ SOHR IST TOT.“
Prý že se na cestě zur arbeit stala nehoda. Prababička tomu ale nechtěla uvěřit. Asi věděla ještě něco, co my ne. I ta židenická jasnovidka z karet vyčetla, že pradědeček žije. Tvrdila, že si jenom s někým vyměnil papíry, aby si prababička mohla zařídit nový lepší život. Bez prašivýho Němce na krku. Jenže víte, jak to vykládají tyhle jasnovidky.
Líbila se vám povídka? Tak to vás potěší, že právě teď nejspíš tvořím další. Přihlaste se k newsletteru a dostanete ji rovnou do schránky.