„Bože můj! To je fakt hrozný.“
„Co je?“ zeptala se jeho žena.
„Ale. Tenhle PR článek,“ odfrkl a praštil hřbetem ruky do časopisu rozevřeného na klíně. „Chápeš, že firma vysmahne šedesát litrů za dvoustránku a vyplodí takovou hrůzu, co se nedá číst?“
„Ty seš hroznej kritik. A jak bys to napsal ty?“ zeptala se rýpavě, zatímco si sedala vedle něj na gauč.
Zalapal po dechu. Svou otázkou ho dostala. V hlavě mu to šrotovalo a ona na něj nepřestávala zírat. Jeho textařské ego dostalo přímý zásah. Jak by to napsal on? Taková zbytečná otázka. Prostě úplně jinak. Líp. Ale jak? Cítil, že už musí to ticho přerušit, a tak vypustil odpověď, která mohla při nejhorším alespoň oddálit jeho potupu: „To nejde tak z fleku říct, jak bych to napsal.“
„Proč?“ zakroutila hlavou, „já myslela, že když se tím živíš…“
Ale už ji to nenechal doříct, protože v tu chvíli mu konečně naběhl správný program. „Napřed bych potřeboval tu firmu pořádně poznat přece. O tom to je!“ vyhrkl. „Chtěl bych mluvil s majiteli a třeba taky se zaměstnanci. Potřeboval bych si nahrát rozhovory na diktafon, podívat se těm lidem pod ruce. Prostě vidět, co a jak dělají. Musíš nasát atmosféru té firmy.“
„To je docela dost práce, ne?“
„Je,“ přitakal, „je to dost práce. A to je právě ono.“ Pokračoval a ona cítila, že se dostává do toho svého vášnivého flow, ve kterém mu oči svítí a vše, co vyjde z jeho úst, zní tak, že opravdu ví, o čem mluví. I proto se do něj kdysi zamilovala.
„Třeba tihle. Říkají o sobě, že jsou rodinná firma, co vyrábí v Česku, ne?“ podíval se na ni a pak zase stočil zrak do rozevřeného časopisu. „Tak přece ukážu tu rodinu. Ať je to věrohodný!“ máchl dlaněmi před sebe. „Představím lidi, co tyhle vířivky navrhují a vyrábí. Hned k tomu jako zákazník získáš jiné sympatie, když za tím vidíš konkrétní osoby, no ne?“
Přizvedla ramena. „Jo, to asi jo.“
„Hele, tak tady píšou: ‚JIŽ ŘADU LET SI UDRŽUJEME VEDOUCÍ POSTAVENÍ NA TRHU V OBORU, A TO PŘEDEVŠÍM DÍKY VYSOKÉ KVALITĚ PRODUKCE, INOVATIVNÍMU DESIGNU A PROFESIONÁLNÍ ZDATNOSTI.‘ Blá, blá, blá. To jsou přece úplně prázdný nicneříkající pindy,“ kroutil hlavou a očima prolítal text, aby našel další příklad. „Nebo tohle: ‚JSME VÝJIMEČNÝ TÝM!‘ “ rozmáchl zase ruce. „Tak tam ten TÝM ukážu, ne?“ koukl na ni, jako by měla něco odpovědět, jenže ji k tomu ani nedal prostor a hned pokračoval, „ale oni vrství jedno klišé za druhým a jenom se plácají po ramenou. MY – MY – MY! Jsme skvělí, úžasní, dokonalí!“ Pronesl to v neskrývaném rauši a pravou dlaní se při tom ostentativně třikrát udeřil do levého ramene.
„Ty seš fakt hroznej,“ ušklíbla se a zakroutila hlavou.
„Nejsem. Tak pamatuješ ten PR článek pro tu italskou firmu?“
Přikývla. „Ten byl hezkej.“
„No jasně. Však taky z redakce psali, že je to jeden z nejlepší PR článků, co kdy četli,“ nedalo mu to, aby se trochu nepomuchloval s vlastním egem. „Ale byl dobrej jenom proto, že mě majitelé vzali do té vesničky v horách, protáhli mě všema těma rodinnýma dílničkama a já jsem se pak doma hodiny rýpal v nahrávkách rozhovorů a v historii té firmy.“
„No jo. Ale každej třeba nemá tak dobrej příběh,“ nadhodila.
„Vždycky nějakej příběh vydoluješ,“ usmál se a pokýval hlavou. „Jenom do toho musíš víc kopat. Mluvit s lidmi, co tam pracují. To je studnice příběhů. Nebo se můžeš podívat na zákazníky, jak jim ten produkt pomáhá. A ukázat jejich příběhy. Vždycky se dá najít něco zajímavého, co lidi chytne,“ nenechal se rozhodit, „jenom to prostě musíš vysedět.“
Přikývla. „Takže je důležitý, abys jako copywriter poznal tu firmu osobně?“
„Rozhodně,“ přitakal. „Nemůžeš napsat dobrý článek na dálku,“ řekl a hned se zarazil. „Nebo dobře, asi můžeš i tak napsat něco slušnýho,“ připustil, „ale nebude to ono.“
Na chvíli se odmlčel a znovu se zadíval na článek v časopise, který už odložil na stolek. „A taky nadhled je důležitý!“ nakopla ho další myšlenka. „Lidi jsou tak ponoření do svýho podnikání, že nevidí, co je na jejich práci pro zákazníky zajímavýho. Takže pak to skončí u tý sebechvály a stokrát omletých floskulí,“ pokračoval zase tím rozvášněným tónem, „copywriter ale přináší čerstvý pohled zvenčí. Dokáže najít to, co čtenáře zaujme a získá si jejich sympatie.“
Podívala se na něj s úsměvem. „Zní to, že tomu asi fakt rozumíš.“
Zasmál se. „No jo. Měl bych. Hlavně mě ale tohle hledání příběhů fakt baví,“ poškrábal se ve strništi na bradě, „jenom nechápu, že někdo zaplatí majlant za prostor v časopise, ale už neinvestuje do toho, aby to bylo čitelný a zajímavý. Vždyť jsou to pak vyhozený peníze.“
Políbila ho na tvář. „A co kdybys napsal článek o tom, jak napsat dobrý PR článek?“ nadhodila s jiskrou v očích.
Pousmál se. „No, to nevím…“
Přitulila se k němu blíž: „Myslím, že bys měl.“
Líbila se vám povídka? Tak to vás potěší, že právě teď nejspíš tvořím další. Přihlaste se k newsletteru a dostanete ji rovnou do schránky.