Vagónovo zkamenělé srdce

„Tak co? Ještě žiješ?“ bafl jsem nedočkavě do telefonu, když se monotónní vyzváněcí tón přerušil a na lince se ozvalo slabé šustnutí. 

Jenže odpověď žádná.

„Stando, jsi tam? Haló!“ 

Nic. Napadlo mě, že se mu hovor přijal v kapse. Chystal jsem se zavěsit, když se konečně ozvalo mátožné: „Jasně. Jasně že žiju.“

„Tak super! Já jen kdy půjdeme lízt? Už jsem zpátky.“

„Lízt?“ zněl zmateně, jako by se právě probudil.

„Jo, Stando! Lízt!“ Těšil jsem se na Standu i na lezení.

„Aha, no, jo… půjdeme…“

„Tak třeba zítra, co? Do Klokočí?“ hrnul jsem to na něj. „Nechali jste tam ještě něco volnýho?“

„Spoustu,“ řekl lhostejně, jak jsem to u něj neznal. Jak se jednalo o skály a lezení, býval Standa v pozoru jako ovčácký pes.

„Super! Tak v devět?“

„Radši v deset. Ráno ještě musím něco zavézt do Brna,“ mumlal mi do ucha.

„Do Brna? To stíháš?“

„Vyjedu ve čtyři. V deset tam buď!“ utnul mě rezolutně a konečně to aspoň trochu znělo jako starý dobrý Standa. Vagón jsme mu taky říkali. Ta přezdívka k němu krásně pasovala, protože se pořád někam řítil. Ale nevymysleli jsme to my. Přišili mu ji lezci na Prachově už někdy v sedmdesátém čtvrtém roce tuším. To jsme se ještě ani neznali. Kluci se tam tehdy pokoušeli o první opakování výstupu s názvem El Condor Pasa. Bylo to devět béčko od Mocana. Takže málo jištění, zato spousta těžkých kroků s perspektivou pořádného leteckého zážitku. 

Dvacetiletého mladíčka Standu vyštvali ti dva protřelí matadoři na poslední úsek. A on v kostkovaných důchodcovských bačkorách opatlaných Alkaprénem, v jakých v té době lezl každý, vystřelil vzhůru. Bez jakékoliv bázně. Kdekdo by s takovou hloubkou pod zadkem a rizikem předlouhého pádu do tvrdého špagátu raději dvakrát prověřil každičký stup. A na dobrém kousku skály by si aspoň na chvíli odpočinul, aby nabral dech do dalších metrů. Ale Standa se hrnul stěnou vzhůru – a kluci na něj od kruhu volali, že letí jak utržený vagón.

Od té doby se mu tak říkalo: Vagón. 

A Standa, jako by se pak už jen snažil své přezdívce dostát. Hrnul se životem vpřed. Na odpočinek nezbýval čas. A nejvíc se hrnul právě do skal. 

Lezení u něj bylo vždycky až na prvním místě. My ostatní jsme samozřejmě nebyli jiní. On měl v sobě ale takové zvláštní pnutí. Nedokázal chvíli sedět a na něco čekat. 

Kolikrát jsem při novém společném výstupu natloukl uprostřed stěny jistící kruh a abych si nějak zpříjemnil čekání, než lepidlo v díře zaschne, zapálil jsem si cigáro. A najednou slyším: buch, buch, buch. Podívám se dolů – a Vagón nikde. Rozhlídnu se – a zase: buch, buch, buch. Zatímco já si připaloval, on se za rohem bez dozoru vřítil do stěny a začal bušit do skály kruh pro další výstup. Tímhle způsobem jsme jich za den běžně dělávali pět nebo i šest. Hrůza! Jak mě z toho mlácení kruhů do skály bolely ruce. V předloktí mi cukalo, že jsem v hospodě ani půllitr neudržel. Taky Standa s oblibou říkával:

„Není důležitý se na jaře rozlízt, ale roztlouct.“ 

V našem případě to platilo nastokrát. 

Většina lidí lezla pro radost – a stačilo jim opakovat starší výstupy, které byly zajištěné a dobře čitelné. Jen hrstka lezců musela pořád strkat nos do něčeho nového. Odhalovat kusy skály, které před nimi nikdo neprostoupil. Takový byl Standa. Objevitel.

Přitom když mu bylo nějakých patnáct, nezdálo se, že by zrovna lezení mělo být tím, co uchvátí celý jeho život. Tenkrát, uprostřed jizerské zimy, ho vedoucí junáku vyhnal s celou skupinou na Sviní kámen. Staník se v běžkařských botách sápal ledovým komínem. Plazil se po zasněžených plotnách, prsty na rukou už skoro necítil a špačkoval, že je to tááák příšerná blbost – lézt na nějaký šutr! A když se konečně vrátil na pevnou zem – takhle mi to vyprávěl – utekl do teplého srubu, kde sám sobě přísahal, že takhle debilní sport nikdy dělat nebude.

Mám ale podezření, že tenkrát se na té zasněžené žulové hoře přihodilo něco víc. Věc, kterou ani sám Staník v danou chvíli nevnímal. Ona se ta jizerská žula totiž umí zakousnout lidem do těla. Obzvlášť, když na sebe člověk není opatrný. Staníka nejspíš kousla pořádně a hluboko. Jen to v tuhém mrazu necítil. Ale jak se vrátil do tepla, začala se kamenná síla jako hadí jed šířit v jeho žilách – a pronikat až do srdce.

Právě tam se zrodilo to jeho pnutí. Hlas, který ho pak už nenechal v klidu a pořád ho táhl do skal.

Říkali jsme si, že je na skalách prostě jenom závislý – stejně jako my a hromada dalších kluků. Jenže u něj to sílilo až k posedlosti. Vždyť on letěl přes půl světa do Himálaje, aby tam zdolával osmitisícovky – protože jak říkával, každý správný horolezec musí na nějakou takovou horu vylézt – a stejně, i v objetí nejkrásnějších štítů světa, trpěl tím, co mu doma na pískovcových věžích utíká. Kolik nových výstupů za ty dva měsíce bez něj uděláme. Nesl si ty skály v srdci, i když se mu v zóně smrti motala hlava a plíce se svíraly tak, že sebou při každém kroku málem praštil do sněhu. Kamenná nákaza v jeho srdci rostla a rostla. A bylo čím dál jasnější, že je skalami opravdu nemocný.

Den před odletem na další expedici mi vyprávěl o volném koutu v údolní stěně Sovy v Betlémských skalách. Žadonil, abych tam co nejdřív zajel a natloukl do linie výstupu první kruh. Že prý by mu to jinak za ty dva měsíce, co bude pryč, někdo vyfoukl. 

V Betlémských skalách, pomyslel jsem si, kdo by tam chodil? Takový zapadlý kout světa. Ale aby měl Staník klid, ujistil jsem ho, že tam hned pozítří zajedu. Když jsem tam ale dorazil, ve stěně se šest metrů nad zemí blyštil stříbrný kruh. 

A do prdele, hrklo ve mně, to bude Staník smutnej. 

Když se pak vrátil z Himálaje a pídil se, co jsme mezitím všechno vylezli, musel jsem s pravdou ven. „Ty Stando, mě to fakt mrzí.“ soukal jsem ze sebe. „Já tam byl hned, jak jsi odjel. Ale on byl někdo ještě rychlejší.“ 

A víte, co on na to? Že prý to je v pohodě.

Tomu jsem nemohl uvěřit. Aby si Vagón nechal vyfouknout vyhlídnutý výstup a bez řečí to přešel? Nesmysl. Potutelně se usmíval a když mě v tom nechal pořádně vymáchat, kápl božskou. Cestou na letiště mu zvýbal čas, tak udělal malou zajížďku a vyběhl tam ten kruh natlouct.

Celý Vagón! Takové věci on dělal. V šest ráno nastartoval na chalupě sekačku a probudil všechny sousedy, ale to mu bylo úplně fuk. Hlavně, aby v devět mohl být s námi ve skalách. 

Podobně si to zařídil i ve své firmě. Jednou rukou mě jistil na laně, druhou si přidržoval u ucha telefon a na druhém konci někoho dirigoval. Visel jsem pak nahoře a bušil do vrtáku kladivem, když se po něm sháněli doma. Buch, buch, řach! Mezi ránami jsem poslouchal, jak tu svou hodnou ženu, kterou si vzal až v jednačtyřiceti, protože dřív neměl kvůli skalám čas, chlácholí do sluchátka: „Renátko, já jsem ještě ve skladu. Ale už se řítím domů.“ Buch, buch, řach!

Vždycky jsem si říkal, že přece nemůže být ani hloupá ani hluchá. A že spolu jenom hrají takovou hru. Tím spíš, když se Staník vrátil domů z jednání a v předsíni se mu z bot vysypal písek. Ale s tím si ho ta holka zkrátka brala. Dobře věděla, že nemá smysl snažit se ten utržený Vagón brzdit – jinak by musela přeskočit na jiný. Standa se totiž nedal přibrzdit. Natož zastavit.

To další ráno, na kterém jsme se domluvili po mém návratu ze světa, jsem dorazil do Klokočí lehce před desátou. Seděl jsem na parkovišti na koženém báglu s vrtáky, kladivem, zásobou kruhů a lepidla. Prostě na kovárně, jak tomu my lezci říkáme. Kouřil jsem akorát druhou cigaretu, když kola Staníkovy stříbrné oktávky zarachotila ve štěrku. Vylezl ze dveří a omlouval se za zpoždění: „Promiň, zasekl jsem se v koloně.“

„Úplně v pohodě, Stando,“ usmál jsem se. Típl jsem cigáro, zmuchlal nedopalek do dlaně a pravačkou jsem stiskl jeho dlaň. Hrubou a mozolnatou, nic se nezměnilo.

Standa se taky snažil usmát, ale bylo vidět, jak mu to nejde – jak je strhaný. 

„Půjdeme na Zármutek,“ navrhl. „Mám tam něco rozdělanýho.“

Uchechtl jsem se. Standa měl vždycky a všude něco rozdělanýho. Bylo neskutečný, co on dokázal ve skalách procourat. Přesně věděl, kde ještě zbývá jaký volný směr. Od Českého ráje až po Sasko. To jsou dohromady tisíce a tisíce pískovcových věží, kolikrát zastrčených v úplných tramtáriích, zarostlých mechem a houštím.

 A ty objevené směry si většinou taky hned zabíral pro sebe – aby mu je nikdo nevyfoukl. Naburácel do stěny, nekoukal napravo nalevo, a pak se deset metrů nad zemí cukal a křičel, ať mu hodíme kladivo a vrták. Všechno v tom fofru nechal dole. A zkuste vyhodit kladivo do deseti metrů. Nebo ho jednou rukou chytit, zatímco se druhou držíte za malinkatou lištu a nohama stojíte na bůh ví čem.

Byl zkrátka jak urvaný ze řetězu. V těch Klokočkách se ale zdálo, že ho něco tíží. Snad nějaký trable ve firmě, napadlo mě. To z něj za chvíli spadne. Polykal jsem schůdky, co stoupají mezi věžemi a měl jsem radost, že jdeme do skal zase společně. Když jsem se ale po chvíli otočil, Vagón nikde. Až když jsem se trochu vyklonil, uviděl jsem v té úzké skalní škvíře Staníka sehnutého, ruce zapřené do kolen. 

Safra, ten je fakt nějakej zbitej, pomyslel jsem si. 

Za chvíli se narovnal. Vyšel ale sotva deset schodů a zase padl do předklonu. Jako by v písku hledal ztracený dech. Shodil jsem kovárnu na zem a sedl si na ni, že v klidu počkám. Však nespěcháme. Když ale Staník vysupěl dalších pár schodů a pověsil se na zábradlí, už jsem to nevydržel. Sešel jsem k němu.

„Stando,“ položil jsem mu ruku na rameno. „Co je, ty vole?“

„Nic! Co by?“ zasyčel. „Jsem jenom nějakej utahanej. Klidně běž.“

„Ale jestli se dneska necítíš, tak…“

„Už jdu!“ utnul mě.

Standa se narovnal a já zpomalil – abychom šli spolu. Fakt jsem se coural, až mi to tempo přišlo nepřirozené. Ale když jsem se po dvaceti metrech ohlídl, Standa stál zase v předklonu a ztěžka dýchal.

„Stando, fakt jsi v pohodě?“

„Dneska mi to prostě nesedí,“ odfrkl.

„Tak ti aspoň poponesu kovárnu, co?“

„Přece mi nebudeš tahat kovárnu,“ zakroutil hlavou a obličej měl takový pobledlý.

„Ukaž, dej to sem!“ sebral jsem ji ze země dřív, než stačil zareagovat. „Jenom kousek.“

I bez toho se docela vlekl. Ale mezi přestávkami na vydýchání už aspoň udělal větší kus. Šel jsem pomaličku před ním, abych ho měl pořád na dohled. Nešlo mi do hlavy, co s tím Vagónem je. On, který vylezl na čtyři osmitisícovky a do skal se pokaždé hrnul jak střelený, se najednou coural jako důchodce po operaci kyčlí. V posledním strmém svahu ke skále se dokonce škrábal nahoru po čtyřech. Funěl a chrčel. 

„Nechceš napít?“ zeptal jsem se, když se za mnou dovlekl k úpatí Zármutku.

Zakroutil hlavou a svalil se do stínu.

„Má to dneska vůbec smysl, Stando?“

„Proč by to nemělo smysl?“ rozmáchl se rukou před obličejem, aby odehnal mouchu, co si chtěla líznout slaného potu z jeho tváře.

„No jestli se na to cítíš.“

„Radši se nachystej,“ utnul debatu Standa. „Natlučeš druhej kruh.“

Zaklonil jsem hlavu, abych si prohlídl, do čeho mě to vlastně chce nahnat. A popravdě –nad prvním kruhem, který si před časem Staník osadil sám, vypadala skála docela hladká. Žádné pořádné chyty, jenom takové osolené vlnky. Vůbec se mi to nelíbilo. 

„První cvakneš v klidu,“ začal mě instruovat. „A nad kruhem zabojuješ. Jsou tam na ruce takový malý poličky. Kousek. Pak už polezeš do dobrých.“

„Já ti nevím, Stando,“ kroutil jsem hlavou. „Odtud to vypadá, že tam nic není.“

„Vidíš tu černou díru?“ nenechal mě pochybovat, postavil se a ukazoval do stěny. „Pod ni dáš ten druhej kruh.“

Standa to měl prostě do puntíku vymyšlené. A zase se ukázalo, jakou on míval pravdu. Někdo říkal, že měl vypracovanou intuici, která mu pomohla odhalit z úpatí i to, co my jsme nikdy vidět nemohli, ani kdybychom tam stepovali týden. Ale podle mě to bylo právě tím, jak byl se skalami propojený. Jak od toho prvního kousnutí v Jizerkách prorůstal kámen do jeho srdce. Bylo to prokletí, protože na nic jiného než skály nemyslel. Ale svým způsobem taky dar. Našeptávaly mu, kde se ve stěně ukrývají dírky, do kterých se dá zasunout prst nebo dva, a kde se skála vlní tak akorát, aby z ní špičky nohou ještě nesklouzly.

Takže když jsem se nad tím prvním kruhem dostal do úzkých a kňučel jako štěně, Standa mě svým klidným hlasem naváděl: „Jenom si dej výš pravou nohu. Ještě výš! Ještě kousek! Na ten malý výstupek. Vidíš ho?“ 

Balancoval jsem na hraně pádu, ale Standa zůstával furt se mnou: „To je ono! Krásný! A teď se pomalu zvedej. Pojď, pojď! Paráda! A už dosáhneš na malou poličku.“ 

Když jsem se po tom šíleném boji konečně pověsil do vrtáku a vyklepával unavené ruce, nešlo mi do hlavy, jak mě Standa zase dokázal vyhecovat. I když stál dobrých dvacet metrů pode mnou, přesně mě naváděl do kroku, do kterého bych si jinak netroufl. Ale takový byl Vagón. Měl vizi – a uměl kvůli ní v ostatních podnítit něco, o čem netušili, že v sobě nosí.

Mlátil jsem kruh do skály a kovový zvuk kladiva dopadajícího na vrták se odrážel mezi věžemi. Buch, buch, řach! Buch, buch, řach! A tak pořád dokola, nekonečná rachota. Standa překvapivě způsobně seděl pod stěnou. Nikde necoural, nic dalšího neobhlížel. Hleděl před sebe a prstem si čmáral do písku. Usadil jsem kruh a s cigaretou u pusy čekal, až lepidlo v díře zatuhne. Pak jsem na něj houkl: 

„Tak polez! Jistím!“

A přátelé, řeknu vám – kdybyste viděli, jak se Standa plazí po čtyřech ke skále a jak o několik chvil později stoupá v hladké stěně, museli byste mít pocit, že se jedná o dvě různé osoby. Napřed se sotva nesl na nohou a teď – se vznášel! Jako by se v něm něco uvolnilo. Lezl klidně, každý jeho pohyb vypadal tak lehce a samozřejmě. Takového Standu jsem znal. Kam se postavil, tam stál. Kam sáhl, tam se držel. Chyty mu snad samy rostly pod rukama. Nervy z oceli, pohled soustředěný, v očích ten zvláštní, intenzivní náboj.

„Nahoru už si to dolezeš, viď?“ usmál jsem se, když se mi Staníkova na krátko ostříhaná hlava vynořila u kotníků. 

Věděl jsem, jak ho dovede zahřát, když se do vrcholové knížky zapíše na prvním místě. Měl to prostě rád – být nahoře první. I když někdy mě s tím dost rozčiloval. Ta neukojitelná potřeba zabírat všechny volné linie a jiným nic nenechat se častokrát zvrhla až v hamižnost. V Příhrazech jsme tak třeba objevili věž Sahir. Nahoru v té době vedly jenom dva výstupy, Staník ale viděl potenciál pro dalších šest až sedm. Poslal nás tam, ať na tom začneme od rána pracovat. Po poledni jsme měli ve skále namlácených šest kruhů. V každém viselo lano a čekalo to jenom na Staníka, až dorazí z obchodního jednání a doleze si to. Seděli jsme v trávě a pokuřovali. A najednou slyším, jak se cosi hrne strání. Z houští se vynořil Standa. 

„Rozdělali jsme šest cest. Dobrý, ne?“ volal jsem na něj pyšně a ukazoval za sebe na ty pověšený lana.

Dal ruce v bok a nedůvěřivě se rozhlížel. Nakonec se zeptal, jestli jsme byli i vlevo za hranou. Podívali jsme se s klukama na sebe a zavrtěli hlavama.

„Tak co se tady válíte!“ vyštěkl a hnal se dál nahoru.

Někdy to bylo fakt protivný. Teď už ale vím, že to způsobovalo to kamenné pnutí v srdci. A na druhou stranu je třeba říct, že naprostá většina výstupů se zrodila právě v jeho hlavě. Nás by ani nenapadlo se do takových bláznivin pouštět.

Na vršek Zármutku scházelo nějakých sedm osm metrů lezení. Pořád ještě docela štreka. Kdyby člověk spadl, letěl by vzduchem dobrých patnáct metrů, než se by se lano napnulo. Takové myšlenky si ale Standa nepřipouštěl. On měl totiž neskutečný morál. Odvahu, která vychází z klidu. „Chyby dělají jen ti, co jsou nervózní,“ říkával. A jeho jsem teda ve skalách neviděl nervózního nikdy. 

Když jsem ho pak se zakloněnou hlavou pozoroval, jak nade mnou bez náznaku dřiny stoupá vzhůru, bleskla mi hlavou vzpomínka, jak mu bafuňáři z vrcholové komise nechtěli uznat výstup na Viničné plotně v Jizerkách. Že prý není možné, aby v takové hladké stěně zatloukl kruh. Tak se tam se Staníkem vydali – aby jim dokázal, že nepodváděl. Pod skálou se nasoukal do žlutočerných lezeckých balerín, co si dovezl z NDR. Říkal jim kouzelný botičky. Naběhl v nich do stěny, pod kruhem se pogumovanýma špičkama zapřel do nepatrných žulových krystalů, co vyčuhovaly ze skály sotva na pár milimetrů, a ruce zvedl na hlavu jako když někdo křikne: „Ruce vzhůru!“ Stál tam v těch svých fešáckých bílých kalhotách jako na schodech a ještě pro parádu zatleskal. To samý zopakoval u druhého kruhu. Jó, Staník měl pro skálu neskutečný cit. A my jenom zírali.

Dobral mě na laně na vršek Zármutku a podali jsme si ruce – jak už to horolezci dělají: „Horám zdar!“

„Co si dáme dalšího?“ zajímal jsem se. Ale Standa jen zakroutil hlavou, že dneska už to stačilo.

„Jenom jedna cesta?“ zarazil jsem se. „Nejsi nemocnej?“

„Radši přemýšlej, jak ten výstup pojmenujeme,“ řekl a uvelebil se na oblém a vyhřátém vršku. Vytřepal knížečku z plechové krabičky a ohlodaným špačkem začal dovnitř vepisovat dnešní datum a naše jména. Své samozřejmě jako první. Za ten závěr si to ale zasloužil. Ve zpocených dlaních se mu rozpíjel černý skalní prach a na bílých stránkách zůstávaly špinavé fleky a otisky Vagónových prstů.

Navrhoval jsem název Peripetie s Ivanou. S naším vztahem to šlo v té době z kopce. Byli jsme spolu půl roku. Ze začátku to bylo pěkný, ale pak mi začala vyčítat, že furt někde lítám a v hlavě mám jen skály. Párkrát jsem ji vzal s sebou, ale ona lezení moc nerozuměla.

„Hezkýho půl roku no,“ povzdechl jsme si a zapálil cigaretu. Potáhl jsem, zamžoural do sluníčka a s přivřenýma očima jsem vydechl dým k nebi. „Ale stojí mi to za to?“

„I krásnej měsíc života za to stojí,“ kývl na mě Standa, odvrátil pohled a promnul si oči. 

Nějakou chvíli jsme tam seděli beze slova. Jen žloutnoucí březové listí šumělo pod námi jako vzdálený mořský příboj.

„Co třeba Jeď, dokud můžeš?“ řekl najednou.

„To zní líp,“ přitakal jsem s úsměvem. „Napiš to tam!“

Tiskacími písmeny vepsal do knížečky název našeho nového společného výstupu: 

JEĎ, DOKUD MŮŽEŠ

Zvedl hlavu a zadíval se směrem k oblé kopuli Kozákova, zpoza které vyplouvaly bílé škubánky. Ticho prořízlo táhlé kííííí-ááá, ale to káně jsem nezahlídl. Standa pomalu vydechl a ještě ta písmena obtáhl: JEĎ, DOKUD MŮŽEŠ.

Chystal jsem lano ke slanění a periferně u toho sledoval, jak obřadně zasunuje knížečku zpátky do plechové krabičky. Shora přiložil tužku a zavřenou krabičku napíchl zpátky na kovovou tyč, na které vrcholové knížky vlají jako symbol veškerého snažení nás horolezců. Pak založil lano do osmy a pomalu zmizel za hranou.

A tehdy na Zármutku to bylo naposledy, co jsem Staníka viděl. Párkrát jsem mu ještě volal, kdy zase půjdeme lézt, ale zněl pokaždé tak sklesle a vymlouval se na práci. A asi za měsíc a půl to s ním seklo na benzince cestou ze Skaláku. Při rozloučení na symbolickém hřbitově horolezců pod Nekonečnou věží nám Renátka prozradila, že měl nějakou zvláštní nemoc, co nešla vyléčit. V srdci se mu usazoval kámen a doktoři mu na den přesně spočítali, kdy mu srdce zkamení celé. Ale protože Staník žil jako utržený Vagón a doma sedět neuměl, tak i v den své smrti vyrazil ven. Aby byl blízko skalám. Těm totiž patřil. A tam byl nakonec i nejvíc šťastný.