Samozřejmě, že jsme si vždycky utahovali lyže na fest. Byla by pěkná blbost mít při takovým vysokohorským sjezdu sichrový vázání, co vypíná, když se do něho jen o trochu víc zatlačí. Vždyť tam se i lítalo vzduchem! Hop a hrrr do brány. Do hran jsme šlapali jak o život. Takže i tehdy na Švišťovým štítu jsme vázání vyšponovali klíčema do maxima. Aby nám za žádnou cenu nevyplo.
Taky by mě ale v životě nenapadlo, že nejlepší lyžař z celýho Pradědu, co se klouzával po sněhu jak balerína, dostane při obyčejným tréninkovým sjezdu od vyměklýho jarního firnu takovej osudovej kopanec. Pod Vareškovým plesem se rozkutálel – a bum, bum, bum! Sto metrů házel jedno salto za druhým.
S Pepou Váňovým jsme jen stáli a koukali, jak se s lyžema na nohách točí v kotrmelcích a dohadovali se, jestli tu skalku trefí, nebo ne.
„Bude to těsný,“ hádal Pepa, „ale půjde vedle.“
„No, nevím,“ zapochyboval jsem, „mám o tu skálu trochu strach.“
Víte, já ho do tý doby snad ani neviděl na lyžích spadnout. A to mi kolikrát šel mráz po zádech, když s tím Pepou Váňovým a s akiema mezi sebou uháněli na našich prověrkách nebo mezinárodkách.
Akie, to jsou takový speciální horskoslužebnický saně. Pepa to na jejich prvním konci pálil mezi brány. A Slávek, s citem pro skluz od pánaboha, to vzadu i v tom sebevražedným rytmu pokaždý udržel. Jiný družstva, co se jim snažily stačit, si nakonec vždycky rozmlátily držky. Páč to ten jejich zadák neustál. Ale Slávek? To byl pan lyžař! Ten i na běžkách vykroužil v čerstvým hlubokým sněhu obloučky, za který by se nestyděl ani Gustavo Thöni.
Však se taky na horách narodil. A když říkám na horách, nemyslím tím nějakou dědinu pod kopcema. Ne, ne, kdepak. Slávek přišel na svět tam, kde vrcholky hor škrábou oblohu – na hřebenech Malý Fatry. V Chatě na Grúni. Uprostřed září. Tedy v měsíci, v jakým se děti na horských boudách zpravidla rodívají. Sami si dopočítejte, proč asi – zrovna v září?
Slávkovi rodiče si tu chatu postavili v osmačtyřicátým. Na krásný louce, kam zrána vrhá stíny ohromnej Rozsutec. Po prázdninách se do toho pustili a šup, šup, šup – jen to odsýpalo – do Vánoc měli hotovo. Tehdá taky člověk na nic nebyl sám. A kdo přiložil ruku k dílu, dostal jedno z těch pětadvaceti horských lůžek na několik nocí gratis.
Slávkův táta, kterýmu jsme říkali Starej Slávek, na tý Malý Fatře dokonce spoluzakládal horskou službu. Stal se tak z jejich rodiny prvním, kdo nosil na srdci ten krásnej odznak, co symbolizuje, že k horám patříte.
Takže Slávek byl takovej syn hor. Táta lyžařskej instruktor a vysokohorskej nosič. Maminka Svatavička zase chatařka, co plnila vyhladovělým turistům bříška. Na louce před chatou se pak malej Slávek batolil v ohrádce z lana, na kterou mu rodiče pro každý případ pověsili cedulku: NEKRMIT. Odjakživa byl totiž taky pažravej. Kolikrát zdrhnul a našli ho až u slepic, jak tam vybírá zbytky z kuchyně.
No, měli tam na Grúni asi hezký časy. Ale doba byla taková, že všechno najednou mělo patřit všem a nikomu nemělo patřit nic. Tak se jednoho dne i tam nahoře objevil jakejsi ouřada zo Žiliny, aby proslídil každičkej kout chalupy. Nad bramboračkou, co mu Svatavička nabídla, to jenom ohrnul nos. Zato si sepsal inventář a na konec papíru bouchl razítko:
[ Znárodnené ]
Mohli tam prej zůstat – jako nájemníci ve svý vlastní chalupě. Ale než mít ten smutek dennodenně na očích, to se raději rozhodli hodit všechno za záda. Už tehdá tam nahoře všelijak pozorovali počasí, tak si podali žádost do Státního meteorologickýho ústavu. A když už se zdálo, že z toho nic nebude, dorazila odpověď.
„Vážení, dvě volná místa pro manželský pár vám nabízíme na meteorologické stanici Praděd v jeseníkách. Nástup: ihned.“
Než stihl Starej Slávek pokrčit rameny, naložila mu na ně Svatavička peřiny, šicí stroj i bednu se slepicí. Na vlastní ruksak si posadila v plenkách zabalenýho Slávka, za ruku čapla starší Radanu a vyrazili přes kopečky. Do novýho domova – na nejvyšší horu Moravy. Do malýho domečku pod kamennou věží.
Každopádně, co mi Slávek později vyprávěl, nebylo žití nahoře na Pradědu tak snadný, jak romanticky zní. Však si to představte. Týden dva v kuse sněží. Vítr hučí a sotva vyjdete ven, hned se vám do tváře zapíchají tisíce ostrých vloček. Co tam chcete se dvěma děckama na krku dělat? Později navíc musely do školy. Jenže chodit devět kilometrů a dobrejch sedm set vejškovejch metrů den co den pěšky? Pche! Nemožný.
Proto musel Slávek i se ségrou zůstávat během školního roku dole v Karlově Studánce – v dětským domově. Vždycky čtrnáct dnů – než se rodiče doštrachali na další dva týdny dolů. Takhle po několik let. A i když jim pak meteorologickej ústav postavil v údolí služební barák, tak co? Stejně museli být rodiče furt nahoře, protože hodnoty z přístrojů se zapisují každou hodinu. „Tu máte kastrolky a nazdar,“ říkavala prý Svatavička, když jim jednou za pár dní navařila a zase mazala zpátky do služby. A děcka se o sebe starala sama.
Tohle všechno mi vykládal Slávek, když jsme spolu v jednom zimním večeru seděli na stanici a čekali, kdy zazvoní telefon a my zase vyrazíme do vánice na pátračku.
Poznali jsme se vlastně, až když jsem do Jeseníků přišel pomáhat se stavbou novýho vysílače na Pradědu. A protože se mi z hor zpátky do Brna nechtělo ani za mák, uchytil jsem se na zimu na Ovčárně na vleku.
Lidičky, to bejvaly zimy! Pamatuju si, že za těch krásných dnů, za který jsme si – pravda – dělali na futra čárky, kolikrát vyjelo nahoru i dvě stě autobusů. A z nich se vyhrnulo dobrých deset tisíc lyžařů! To už dneska neuvidíte! K vleku stály fronty, co sahaly nejmíň do půlky svahu. Při takovým množství lidí na kopci pak samozřejmě nebyla nouze o úrazy. A protože my vlekaři jsme to k těm rozsekaným lyžařům mívali nejblíž, bylo přirozený, že mě kluci z horské začali lákat, ať se k nim přidám.
No – a tehdy právě jsem se potkal se Slávkem poprvý. Objevil se na horské v tom samým čase jako já. Byl proti mně teda ještě docela mladej. Mně se blížila třicítka, kdežto Slávek studoval. Tuším na vysoké dopravní v Žilině. A tuším taky, že tam víc lezl po skalách, než chodil do školy. Vlastně nechápu, jak se tam dostal. Stačilo se na něj podívat a bylo jasný, že ten kluk patří na hory a ne do teplýho kanclíku. Už tenkrát nás ten cucák poučoval, jak se který mraky jmenujou latinsky a ze kterýho se zaručeně vysype bouřka. Na očích jsme mu viděli, jak touží nosit na srdci ten krásnej horskoslužebnickej odznak, co nosíval už jeho táta.
Ale ono to taky nějakou dobu trvá, než člověka přijmou za plnohodnotnýho člena horský služby. Jako první musí ukázat, že má slušnou fyzičku, aby vydržel úmorný noční hledačky. A že když se postaví na lyže, nebude na svahu v červeným svetru dělat horské ostudu. Takže mě i Slávka čekaly hned v prvním roce náročný prověrky.
Na patnácti běžeckých kilometrech zajel tehdy jednadvacetiletý Slávek i kdejaký horský matadory. Do cíle dorazil třetí za 54 minut a nějaký drobný vteřiny. Já dofuněl pátej s časem přes hodinu. „Je mladej a nastřelenej,“ říkal jsem si, „ale obřák! To jsou zkušenosti. Tam se ukáže!“
Hned v prvním kole Slávek podjel branku a musel se vracet. Zkušenosti, myslel jsem si, jakou jsem měl pravdu. Jenže víte co? Ten cucák to v druhým kole nandal všem do jednoho – jenom jsme zírali. Jako by měl lyže k nohám přirostlý.
Tenkrát jsem poznal, že Slávek má pro sníh nadání od Pánaboha. „Taky táta takovej horal, ještě aby ne,“ mysleli jsme si. Jenže ono to bylo úplně jinak. Starej Slavek ho nenaučil ani lyže obouvat. Až Svatavička ukázala děckám alespoň pluh, zatímco starej horal to zpovzdálí jen komentoval: „Když jsi chtěla děti, tak se o ně starej.“
Pak si vzal ovšem Slávka do parády Červajs. Reprezentační horolezec a mistr sportu, co byl tehdá zaměstnanej na Barborce. To on učil Slávka cejtit pod lyžema sněhový vločky a krájet úhledný obloučky.
Po povedených prověrkách do nás začali starší pardálové šťourat: „Tak příští rok na mezinárodky do Krkonoš, co chlapci?“ Chápejte – mezi náma Jeseničákama a Krkonošákama vždycky bejvalo prestižní zápolení. Dokola nás ti Krkonošáci špičkovali: „Copak vy máte v Jeseníkách nějaký hory? Pěkně se u nás rozhlídněte. A podívejte se, jak vypadají hory.“ A je teda fakt, že když jsme na jaře v pětasedmdesátým dorazili do Špindlu, padly nám čelisti do sněhu. Kozí hřbety nad městem vypadaly ohromně. A sedačkovou lanovku – tu jsme viděli v životě vůbec poprvý.
A ještě něco jsme na těch mezinárodkách viděli poprvý: Bulhaři si přivezli skialpy! Zírali jsme na ně, jako by spadli z Měsíce. Tenkrát se totiž závodilo jenom na běžkách. A když člověk namazal blbě, přivázal si pod skluznici kapesník a valilo se dál.
Samozřejmě, že jsme s takovou těm Bulharům nestačili. Ani nejlepším Krkonošákům ne. Ale ostudu jsme taky neudělali. Navíc jsme si říkali, že jim to ukážeme v neděli při obřáku s akiema. Na tréninku nám to se Slávkem šlo totiž náramně. Já vpředu – on vzadu. Jenže pak přišel ten nešťastnej večer.
Sotva sebou Slávek řízl do postele, ozvalo se hrozivý: „Vhááá!“ Dostal křeče do noh. Ale jaký! Ten řval. Celej barák ho musel slyšet. Rukama se zahryznul do boků matrace a my do něj lili vodu a rovnali mu zkroucený nohy. A když už už to vypadalo, že se zkusí postavit, zakously se do něj křeče nanovo.
Říkal jsem si, že z obřáku s takovou nic nebude. Ale Slávek se z toho vyspal. A na svahu pak držel druhej konec saní jako hladovej vlk kořist. Třicet branek jsme prosvištěli ve čtvrtým nejlepším čase. I to ošetření zlámanýho bérce Thomasovou dlahou jsme odpoledne krásně zvládli. V časovým limitu a s plným počtem bodů. A domů jsme nakonec odjížděli čtvrtí i v součtu obou dnů. Dokonce s kávovým servisem jakožto zvláštním oceněním doktora Hrušky za příkladné ošetření a ohleduplnost ke zraněnému. Škoda jen, že Slávek musel zrovna na vojnu. A nemohli jsme se za rok ještě polepšit.
Když se za dva roky na hory vrátil, bříško měl zakulacený jak iglú. „Čoveče, co s tebou u těch spojařů dělali, Slávku?“ smál jsem se mu. Během zimy to z něj ale rychle slezlo. Sčuchl se totiž s Pepou Váňovým, kterej k nám do Jeseníků přišel ze Zlína. A ten ho začal pěkně cepovat a honit po kopcích.
Pepa byl totiž strašnej dříč. Furt v pohybu. A na sporty měl ohromný nadání. Na co sáhl, to mu šlo. Když se objevil na Pradědu, neuměl ani stát na lyžích. A druhej rok už v obřáku vítězil v divizi. Když pak mezi sebe se Slávkem čapli akie a nahrnuli se do branek, mazali neskutečně. Jenže Pepa chtěl vyhrávat všechno. Nejenom sjezd. Tak při terénní etapě řezal zadýchanýho Slávka hůlkama po zádech. „Makej! Zaber!“ hulákal na něj, „ty snad nechceš vyhrát?“ A řezal ho, dokud cítil, že z něho ještě něco vymlátí. „Pohni, ty vole! Už jenom kilometr!“ Přestal, až když byl Slávek tak koženej, že už ani ty bouchance necejtil.
Je fakt, že asi i díky tomu mívali výsledky. Pepa vždycky nějak domlátil Slávka přes tu časovku a z kopce pak ostatním ukázali záda.
Do Tater na Zbojnickej pohár jsem s nima tenkrát jel, protože tam se jezdilo jenom z kopce. Ještě se tak nechat mlátit po zádech. To jsem si rád nechal ujít. Zato na ten nádhernej čtyřkilometrovej sjezd ze Svišťovýho štítu jsem se těšil moc. Pepa Váňů vyhlížel bednu – to bylo jasný. Ale Slávek měl s tím svým ladným stylem taky dobře nakročeno. Do desítky minimálně. Byl to krásnej pohled, jak se při tréninku řítil dolů. Jen kdyby se mu pod tím Vareškovým plesem nešprajcla lyže a neposlala ho do těch šílených kotrmelců.
No – abych vás nenapínal. Tu skalku nakonec netrefil. Ale když vystřihl poslední salto, zabořil se ksichtem do měkkýho firnu a řval jako tur.
„A do prdele,“ koukl jsem na Pepu Váňovýho, kterej už startoval nahoru, „to nevypadá dobře!“
Když jsem se ke Slávkovi vyškrábal, už Pepa mu odepínal lyže. Jak tam ležel hlavou po svahu napřed a rudý Artisky táhl za sebou jak dvě kotvy, nebyl schopnej se z toho sám vymotat.
„Slávku,“ pad jsem zadýchanej vedle něj na všechny čtyři, „bolí tě něco?“
„Jak prase!“ kvíkl na mě, „mám nohy v prdeli!“
Pomohli jsme mu obrátit se na záda a hlavou nahoru – aby si mohl sednout. Začal jsem mu ty nohy přes šponovky ohmatávat, ale upřímně – nebyl jsem z toho dvakrát moudrej.
„Slávku,“ koukl jsem do bolestí zkřivenýho obličeje, „zlomený to asi nebude.“
Zašklebil se, ale úleva to nebyla. Tváře měl zmáčený, jak mu ve vlasech tál sníh, kterej si cestou nasbíral. Čepice ležela o kus výš ve svahu. Když se pokusil postavit, sykl bolestí a zase padl na zadek do mokrýho sněhu. „Do řiti! Já odsuď neslezu.“
„Ovážu ti to,“ začal jsem tahat z batohu obinadlo, „a to půjde.
„Nebo tě mám popohnat?“ zamával nad ním Pepa Váňů hůlkou.
„Blbečku jeden!“ uchechtl se Slávek pod knírem, kterej si v tý době pěstoval.
„Ještě ti můžem zavolat horskou služku,“ zkusil jsem to s ironickým úšklebkem.
„A povezou mě na saních jak střelenou svini, co?“
„Tak! A na čumák ti přivážou zvoneček.“
I přes bolest se rozchechtal. Znamení, že tak zlý to snad nebude.
„Nazuj si lyže,“ pokynul jsem hlavou k Pepovi, „vezmem ho každej z jedný strany.“
Podebrali jsme Slávka v podpaží. Pod nohy jsme mu přistavili ty jeho rudý Artisky a sunuli jsme se s ním dolů. S Pepou jsme to celou dobu drželi v pluhu. Bylo to nekonečný. –Jau! Jak mě hořely stehna. Áááá! A konec doliny v nedohlednu.
Slávek se nás držel jako klíště. Jenom občas cosi zabrblal. Ale já ho moc neposlouchal a spíš přemejšlel, že brzo skončí sníh a co dál? Jak ho povlečeme na suchu?
„Na zubačku ještě musíme zabojovat,“ prohodil jsem celej splavenej, když jsem mu pak nad chatou Kamzík odepínal lyže, „zvládneš to?“
„Přece tady nechcípnu!“ pronesl Slávek odhodlaně.
Pepa mu podal víčko od termosky, ze kterýho se ještě kouřilo.
„Malinovka by nebyla, Pepíčku?“ uchechtl se Slávek a natáhl ruku po hrnku.
Poslední kilometr a půl jsme se mezi šutrama vlekli jak tři padlí andělé. „Tohle je peklo!“ vyprskl jsem, když si Slávka přebíral Pepa. Na uzounkou stezku jsme se všichni vedle sebe nevešli, takže ho vždycky podpíral jenom jeden z nás.
„Podělaný krámy,“ špačkoval Pepa na překážející lyže.
„Měli jsme je nechat na Kamzíku,“ řekl jsem, co jsme už dobře věděli, „jsme blbci!“
Když jsme na Hrebienku posadili Slávka do zubačky, oddychli jsme si všichni tři. Jasně, ještě se to pak vleklo – zubačkou do Smokovce, pak električkou do zdravotného strediska v Lomnici – ale hlavně, že jsme ho dostali z hor dolů.
„Slávku, ty chodíš jak Hurvínek,“ dělali jsme si z něj legraci, když ho odpoledne vystrčili z ordinace s levou nohu v gypsu a pravou v zinkoklihu.
„Hurvínek – Kurvínek,“ uchechtl se.
Na tyhle říkanky byl ujetej. Nevím, kde se to v něm bralo. Ale vždycky přišel s podobnou krávovinou. Jednou jsme takhle v létě šlapali ještě před rozedněním pod Stredohrot a Slávek začal skládat Baladu o Mačací veži. Začínalo to nějak takhle:
„Pod Mačací veží
už mrtvola leží.
A Tatranci svěží
pro graminger běží.“
Ještě si vzpomínám na:
„Pak z TÉryho chaty
vyšli čtyři chlapi.
Jeden cestu zkrátil,
Další se s ním ztratil.
No a pak už znám jenom závěr, kterej byl typicky Slávkův:
„Prodal skoby, lano,
v kostele řekl: ano,
Hory Ať si burácí,
to je konec, čŮráci.“
„Ty, Slávku,“ koukl jsem na něj, když se s těma neohebnýma nohama kymácel ze strany na stranu směrem k nádraží, „co když tě tady posadíme doprostřed chodníka?“
„Tak se nezvednu, ty vole!“
A víte co? Přesně to jsme udělali. Chňapli jsme ho s Pepou Váňovým zase v podpaží a protože v údolí už bylo takhle na začátku dubna jaro, odnesli jsme ho a posadili pěkně na sluníčko do trávy.
„Jen seď a opaluj se,“ hladil ho Pepa po vlasech, „sluníčko přece léčí.“
Jak měl ty nohy neohebný, tak se fakticky nemoh sám zvednout.
„Vy šmejdi!“ cukaly mu koutky a my jsme se s Pepou tak řehtali, že nám to vynahradilo všechnu dřinu, co jsme s ním měli, když jsme ho táhli z Veľké Studené doliny dolů.
A pak jsme si z něj dělali srandu až do neděle a popichovali ho: „Slávku, nezlob, nebo tě posadíme.“
Odpoledne po závodech jsme toho lazara vyzvedli dole ve Smokovci a zasunuli ho na zadní sedačky mýho žigulíka. Tam se mohl pěkně rozvalit. Do Karlovy Studánky jsme dojeli někdy po půlnoci. Pomohl jsem zatuhlýmu Slávkovi ven a zatímco se za mnou belhal, šel jsem k nim domů zazvonit. „Snad nedostanu od starýho céres, že je budím,“ říkal jsem si.
Za chvíli ale otevřela Slávkova maminka a spustila zvesela na uvítanou: „Tak co? Živi a zdrávi?“
„Živi jo, Svatavičko!“ povídám, „živi jo!“ Ustoupil jsem a sotva jsem zadržel smích, když se za mnou vykolíbal zagypsovanej Slávek.
Každopádně napřesrok se s náma na ten Zbojnickej pohár vrátil. Byl to tuším třináctej ročník a bylo to veliký. Přijeli Rumuni, Bulhaři, Poláci, Východní Němci, taky Rakušáci a samozřejmě i kluci ze Šumavy, z Krkonoš a z Beskyd. My reprezentovali Jeseníky ve stejný skvadře jako loni.
Pepa nás furt hecoval: „Letos si spravíme chuť, chlapci!“
A měl pravdu. V sobotu v tom krásným vysokohorským sjezdu ze Svišťovýho štítu on sám zaválel. Na čtvrtým místě nejlepší Čechoslovák. Ale Slávek si ten rok starej karambol taky parádně vynahradil. Horní vrstva sněhu mu pod jarním sluníčkem krásně poměkla a on se spustil z hřebene dolů dočista přepychově. Já stál na startu za ním, takže dokud nezmizel z dohledu u Zbojnických ples, kochal jsem se tím jeho lyžařským tanečkem. „Krasojezdec,“ žasl jsem sám pro sebe. V cíli dejchal Slávek nejlepším na záda a bylo z toho nádherný šestý místo mezi osmašedesáti závoďáky.
Na druhej den byl na Skalnatým plese přichystanej obřák s akiema. Královská horskoslužebnická disciplína. Jenže fičelo a chumelilo jako blázen. „Počasí na draka!“ povzdychl si Pepa Váňů, kterýmu se ramena sypaly těžký aprílový vločky, jaký můžou padat jenom na začátku dubna.
„To je hnůůůs, Pepíčku!“ hulákal Slávek, když na startu zjistil, že v mlze nevidí ani na první bránu. Čapl ale druhej konec saní a i když mu od Pepových lyží chvístal sníh přímo do obličeje a vůbec neviděl, kam se řítí, držel to, jako by na tom závisel celej jeho život.
„Jedem! – Jedem!“ hulákal do toho ještě Pepa.
Když zabrzdili u ošetření, měl sice Slávek knír plnej zmrzlýho sople se sněhem, ale taky měli náskok jako prase. První pomoc navíc poskytli ukázkovou. A pak už si jen hezky pěkně – s citem pro sníh, jak to Slávek uměl – doklouzali i s pacientem v saních pro vítěznou vázu.
Od tý doby byla tohle na několik dalších let neporazitelná dvojka: Tejnský – Váňa. No a v květnu se čekatel Slávek vyprsil před náčelníkem, aby složil slavnostní přísahu:
„Slibuji, že budu dobrovolně a ukázněně plnit všechny úkoly vyplývající z členství v Horské službě ČSTV a jak mi káže čest a povinnost člena horské služby, poskytnu v případě nouze pomoc každému, vědom si toho, že nejvyššími hodnotami v socialistické společnosti jsou život a zdraví člověka.
Tak slibuji!“
K srdci mu připíchli ten krásnej odznak, co na stejným místě nosil už jeho tatínek. „Teď jsi opravdickej horskoslužebník,“ potřásl mu rukou náčelník. A od tý doby Slávek s tím odznakem hrdě chodil po horách a dělal horský službě jenom dobrý jméno.
No, co vám budu dál povídat. Slávek byl prostě dobrej chlap. A já ho měl fakt rád.
Dovětek: Tuhle povídku jsem napsal pro mýho kamaráda Slávka. Měl sedmdesát, když zčistajasna řekl horám zdar. Bylo to v září. Jako když se narodil. A nemůžu se dopočítat proč.
Líbila se vám povídka? Tak to vás potěší, že právě teď nejspíš tvořím další. Přihlaste se k newsletteru a dostanete ji rovnou do schránky.