Sebastian Weltram stál za pultíkem uprostřed kruhu chladného světla. Na plátně za jeho zády svítila fotografie, na které lyžař s číslem devatenáct na hrudi nekontrolovaně letěl vzduchem. Spolu s ním rotovala ve spršce sněhových krystalů taky jedna lyže, která se při karambolu oddělila. Druhá pořád visela na sjezdařově levé noze. Sebastian Weltram ještě jednou poděkoval a v sále to zašumělo. Za mrazivý okamžik, jehož pokračování si každý mohl jen domýšlet, si vysloužil ocenění World Press Photo – první místo v kategorii Sport.
„Prosím,“ pokynul rukou k muži v zadní části hlediště.
„Ten lyžař na vašem snímku – ten ještě žije?“
„Žije,“ potvrdil Sebastian Weltram. „Zatím žije.“
„Na lyže už se ale asi nevrátí?“
„Už se vrátil,“ odpověděl Sebastian, jakoby nic, „ jako pokaždý.“
„Měl takových pádů víc?“
„Spoustu! Jeho kariéra – to je samej úraz.“
„Něco velkýho někdy vyhrál?“
„Několikrát byl blízko,“ zavrtěl Sebastian hlavou, „ale bohužel.“
Muž se posadil a vytáhl z kapsy telefon. O tohle nestál. V době, co adoruje silný jedince a hmatatelný úspěchy, potřeboval hromovej příběh. Jako když Lance Armstrong překonal rakovinu a pak sedmkrát vyhrál nejslavnější cyklistickej závod světa. Bum, bum, bác! Rozjetá kariéra, pád na dno a triumfální návrat s vavříny okolo krku.
Lyžař na snímku ale nebyl ten případ.
Sebastian Weltram čelil ještě dvěma dotazům. Klasický otázky – jak si chrání foťáky před sněhem a jestli mu při tom nebývá zima. Samozřejmě, že mu bývá zima. Kolikrát ani neví, jestli ztuhlými prsty domáčkne spoušť.
Jeho odpovědi už ale stejně zapadly do šumu nezájmu – mezi sklopené, modře osvícené obličeje a šeptající si dvojičky. Sebastian přepustil místo u pultíku dalšímu řečníkovi. Prokličkoval mezi mramorovými sloupy a lidmi, co se okolo nich točili, a zamířil do předsálí amsterodamského štadsteátru.
Než vyšel ven, ještě se ohlédl. Na pódiu teď zářila fotografie senegalského zápasníka. Pevně svíral soupeře okolo pasu a zvedal ho ze země – připravený s ním před řadami dychtivých černých hlaviček mrštit na zem. Od nohou rozdivočelého muže se zvedal oblak písku a tvořil podobný závoj jako sníh rozvířený na Sebastianově snímku.
„Pane Weltrame,“ ozval se tichý hlas.
Sebastian sebou škubl.
„Udělal byste si na mě chvíli čas?“
Sebastian v příšeří sálu zběžně přelétl postavu pohledem a hlavou naznačil, aby vyšli ven.
„Artur Retourneren,“ představil se muž, když stáli na světle, které teď na oba doléhalo velkými neoklasicistními okny. Tmavý plnovous, krátké vlasy, brýle s hranatými obroučkami, šedý svetr a okolo krku – žlutý šátek s buddhistickými vzory.
„Novinář?“ zeptal se Sebastian a stiskl jeho dlaň.
„Spíš dokumentarista.“ přikývl mladík.
„Neposadíme se?“ ukázal Sebastian na židli.
„Ten váš lyžař mě zaujal,“ poznamenal Artur Retourneren, když si sedli ke stolu. Okolo visela plátna s dalšími oceněnými snímky. Syrové okamžiky tvrdé reality, která pro většinu lidí na světě zůstává tak vzdálená a neviditelná. Radost – smutek – bolest – naděje. Artura teď ale zajímal jen jeden příběh. „Mohl byste mi říct něco víc? O těch úrazech,“ kousl se do rtu, „a návratech?“
„Nevím, jestli zrovna já jsem na to ten správnej,“ pozdvihl Sebastian obočí, ale dychtivý pohled tmavých očí ho přiměl pokračovat. „Aber ja – něco málo vím.“
„Takže ještě závodí?“ Artur Retourneren vytáhl zápisník.
„Už ne.“
„Ukončil kariéru?“
„V šestatřiceti. Vydržel dlouho, že?“ prohodil Sebastian s náznakem úsměvu. „Narozdíl ode mě.“
„Jak to myslíte?“
„Taky jsem závodil. V rakouským národním mančaftu. Ale musel jsem skončit,“ vybavil si Sebastian okamžik, kdy ležel zamotaný v ochranných sítích. S řezavou bolestí v koleni jen čekal, až ho záchranáři vyprostí. „V porovnání s ním,“ dodal a jeho hlas na posledních slovech zeslábl, „ale zní můj konec spíš jak výmluva.“
Artur mlčel.
„Vždyť on celou svou kariéru jenom padal a zase se zvedal,“ zavrtěl Sebastian hlavou. „Vždycky, když začínal mít dobrý výsledky, něco se podělalo.“
„Povídejte,“ nalíhal Artur.
„Poprvý jsem ho zaregistroval v roce 2001 v Sankt Antonu,“ začal vzpomínat Sebastian. „Dostal jsem se jako mladej kluk do nominace na mistrovství světa. Měli jsme týmovej autobus, kupu servisáků, co se o nás starali, a desítky lyží na každou disciplínu. A on – přihrčel ve starý český Schade. S bráchou, co mu mazal lyže a zařizoval všechno okolo. Úplní exoti,“ poklepal si Sebastian na čelo. „Dokonce prosil našeho servisáka, jestli by mu nepůjčil lyže na sjezd do kombinace. Chápete to?“
Artur mírně zakroutil hlavou.
„Lyže musíte mít otestovaný. Vědět, jak se ve stodvacetikilometrový rychlosti chovají. Ale tohle? Jako by žádnej velkej sjezd nikdy předtím nejel.“
„To asi nedopadlo moc dobře?“
„Dojel šestej!“ vyhrkl Sebastian, i po letech překvapený tím výsledkem.
Ze sálu se ozval potlesk a Artur se tím směrem ohlédl. Sebastian ale pokračoval.
„Na kopci ho nikdo z našeho mančaftu ani nepozdravil. Pro nás nějaký Česko lyžařsky neexistovalo. Ale sotva dojel, už ho naši kluci plácali po ramenou.“
„Zní to jako pohádka,“ poznamenal Artur.
„Nicht ganz. V tý starý kraksně se s bráchou harcovali po celý Evropě ještě pár let. Jeden den s náma závodil v Davosu a druhej den už chtěli startovat kdesi v Polsku. Šílený!“ chytil se Sebastian za hlavu. „Takhle sbírali body, aby se kvalifikovali do svěťáku.
Artur vytáhl mobil, aby si vzdálenost přeměřil na mapě. A aby si taky ujasnil, kde vlastně leží to Česko.
„A když jsme jezdili wie Scheiße,“ vyprávěl dál se zápalem Sebastian, „řval na nás trenér, že prý máme všechno – lyží milion, kombinézy nejlepší – a ať se podíváme na toho Čecha! Nosí děravý fusekle, k večeři si ohřeje konzervu, a ještě nám dá na prdel!“
Arturovy tmavé oči zářily.
„Jednou jsem mu kvůli tomu nabídl novej pár ponožek, co jsme dostávali od sponzorů. A víte, co mi řekl?“ rozesmál se Sebastian.
Artur zavrtěl hlavou.
„Že ty děravý jsou jeho šťastný.“
„A přinesly mu štěstí?“ zazubil se Artur.
„Možná jen v tom, že se nezabil,“ zvážněl Sebastian. „Znáte Kitzbühel?“
„Hahnenkamm. Nejtěžší sjezd na světě,“ přitakal Artur Retourneren a vybavil si záběry z Eurosportu. Skřípaní lyží na ledovému svahu. Těm, co ho zkrotí, přináší nesmrtelnost.
„Na poslední skok tam najíždíte ve sto čtyřiceti,“ pokračoval Sebastian a rukama udělal ve vzduchu oblouk. „Všichni lítají třicet metrů. On letěl sedmdesát!“
Artur napjatě poslouchal.
„Rozlámal si obě kosti v pravý noze. Visela v úplně nepřirozeným úhlu.“
„To zní děsivě.“
„Dva roky byl mimo! Nemohl ani obout lyžáku, jak měl tu nohu sešroubovanou. Každej myslel, že má definitivně po kariéře. A najednou se objevil v Söldenu. Na otvíráku sezóny,“ povzdechl si Sebastian. „A na rozdíl ode mě pak odjel na olympiádu do Vancouveru.“
„Nenominoval jste se?“
„To zranění,“ připomněl.
„Nezahojilo se to?“
„Nedostal jsem se už do nároďáku.“
„Tak jste se dal na focení?“
„Genau,“ Sebastian se zadíval na plátno, co viselo nad Arturem. Ruce vystrašeného dítěte objímaly kovové mříže a jeho tvář byla ovinuta kusem průhledné plastové fólie – „Ale tohle bych fotit nemohl,“ poklepal prsty na stůl.
Artur přikývl.
„Navíc jsem chtěl zůstal u lyžování. Někde mám jeho fotku z mistrovství v Garmisch-Partenkirchenu. Můžu vám ji poslat, jestli chcete,“ vrátil se Sebastian k tématu. „Zajel tam dobře v super kombinaci,“ odmlčel se. „Jenže na dlouho naposled.“
„Zase se zranil?“
„Něco ho skolilo. Virus, autoimunitní porucha, wer weiß? Skončil na vozíku. Zhubl patnáct kilo!“
„Jak se z toho dostal?“ vytřeštil oči Artur.
„Doktoři si s ním nevěděli rady,“ pokrčil Sebastian rameny. „Zkoušel čínskou medicínu, akupunkturu, vývary z hub, kouzelný čaje. Když byl na tom nejhůř, proseděl tejden na záchodě a zvracel do sprchy. A najednou – puf! – bylo to pryč.“
„Předpokládám, že se hned vrátil na lyže?“
„Hned jak to šlo,“ usmál se Sebastian, „ale na soustředění si zlomil čelist.“
„To je pech!“ potřásl Artur hlavou.
„Na osmkrát!“ podotkl důrazně Sebastian. „Potom si vyhodil rameno. A sotva se dal dokupy, odneslo to koleno.“
„To už by každej normální člověk zabalil.“
„Sicher. Ale on pořád doufal, že jednou vyhraje něco velkýho.“
„Jenže nevyhrál?“
„Neznám nikoho, kdo by si to zasloužil víc. Skvělej lyžař. Možná jeden z nejlepších v celým světovým poháru,“ přemítal Sebastian. „Ale špatnej závodník.“
„Asi nerozumím,“ přiznal Artur.
Spousta lyžařů trénuje techniku – ale ne to, co se děje tady,“ řekl Sebastian a poklepal si na čelo. „Netrénujou pod tlakem.“
Artur na něj upíral pohled. Čekal vysvětlení.
„Na tréninku jezdíte pořád tu samou trať. A s každou další jízdou zajíždíte lepší a lepší časy.“
„A co je špatně?“ nechápal Artur.
„Fast alles. Skoro všechno. Protože v závodě máte jenom jednu jízdu. – Tu první!“ zdůraznil Sebastian.
„Aha, už chápu…“
„První a desátá jízda jsou dvě úplně jiný disciplíny,“ dál vysvětloval Sebastian.
„Takže to pak při závodě neustojí?“
„Genau! Přesně jako na olympiádě v Soči.“
Artur pobídl Sebastiana pohledem.
„Zajel první čas v tréninku. Unglaublich!“ vyrazil ze sebe Sebastian nadšeně. „A v závodě byl po sjezdu druhej. Pak mu ale ten první, co nebyl dobrej slalomář, řekl: ‚Hey Ondrej! You are the biggest favorite now.‘“
„To ho chtěl rozhodit,“ ušklíbl se Artur.
„Natürlich. A povedlo se. Slalom pokazil a skončil daleko od medaile.“
„Nikdy se nedostal ani na bednu?“
„Jednou jo,“ přimhouřil Sebastian oči. „Kitzbühel. Skončil třetí,“ řekl a zdůraznil to třemi prsty pravé ruky.
„V Kitzbühelu? To je ohromný!“ vzhlédl Artur od zápisníku.
Sebastian pokrčil rameny. „Ale jeho lyžařskej osud byl asi napsanej jinak.“
„Další pád?“
„Ten Beaver Creek,“ pronesl hořce Sebastian. „Mistrovství světa. Jel si určitě pro zlato. A na posledním skoku…„ ztišil hlas, „viděl jste sám.“
„Zase kousek pod vrcholem,“ povzdechl Artur.
„Leider. Měl přitom nejlepší mezičasy.“
„Udělal chybu?“
„Možná to spíš bylo lyžema,“ uvažoval Sebastian. „Den předtím na nich zajel skvělej výsledek ve sjezdu. Tak to chtěl zopakovat. Jenže jeho servisák jim nevěřil.“
„Nevěřil? Proč?“ divil se Artur.
„Byly rychlý, to jo. Ale už hodně zbroušený,“ Sebastian si na okamžik promnul bradu. „A dorazil to tím, když si před posledním skokem vybral jinou linii než ostatní.“
Artur napjatě zíral.
„Bez hran se skluznice spálila. Takže když pak najel do hlubšího sněhu, lyže se kousla a…“ Sebastian pokynul hlavou a zadíval se na protější konec předsálí.
Artur se ohlédl přes rameno. Na stěně za sebou spatřil tu samou fotografii, kterou viděl před chvílí v sále, a tiše poznamenal: „Prostě to neměl souzený.“
„Das ist einfach so. Tak to prostě je,“ přitakal Sebastian Weltram.
Oba muži na sebe pohlédli a na několik vteřin nechali nad stolem vznášet ticho, do kterého jen zlehka připlouvaly tlumené hlasy ze sálu. Po chvíli se Artur naklonil dopředu, jako by ho něco napadlo.
„Ale zase je to jedinej lyžař, co zvítězil ve World Press Photo,“ pronesl s objevnou jiskrou v očích.
Sebastian pokrčil rameny. „Ja,“ řekl prostě.
Artur Retourneren se pousmál. „Takže přece jen happy end?“
Sebastian Weltram se pohodlně opřel a zamyšleně hleděl přes stůl. Nakonec se taky usmál, ale neřekl už nic.
Líbila se vám povídka? Tak to vás potěší, že právě teď nejspíš tvořím další. Přihlaste se k newsletteru a dostanete ji rovnou do schránky.