Žiju v tichu Jeseníků. S výhledem na louku, na který jsem se naučil lyžovat. Pod lesem, kde začínají stezky na hřebeny hor. Se psem Forestem, co svý jméno dostal podle toho, kde spolu trávíme nejvíc času.
Zjistil jsem, že na hory prostě patřím. A rozhodl jsem se tady věnovat psaní. Mám rád samotu, ale taky hluboký rozhovory. Baví mě sedět u stolu s lidmi, co vzpomínají. Jejich příběhy se pak často stávají součástí mých vlastních.
Každý dva týdny posílám newsletter. V něm pokaždý ukážu kousek ze zákulisí mýho psaní. Seznámím vás s lidmi, o kterých píšu. Vezmu vás na místa, kde čas plyne jinak. A když dokončím povídku, dostanete ji jako první.
Přihlaste se a zůstaňme ve spojení.
Medailonek
Honza Navrátil (1989) žije v Jeseníkách, s výhledem na louku, kde se učil lyžovat, a se psem Forestem, který dostal jméno podle místa, kde spolu tráví nejvíc času – lesa. Po několika pokusech odejít do města dospěl k závěru, že na hory prostě patří. Má rád samotu, ale i hluboké rozhovory. Baví ho sedět u stolu s lidmi, kteří vzpomínají. Jejich příběhy se pak často stávají součástí jeho povídek – většinou z prostředí hor a sportu. V newsletteru Listy zpod Pradědu odhaluje zákulisí tvůrčího procesu, představuje život na horách a seznamuje čtenáře s lidmi, o kterých píše.