Ten sport mi nic neříkal. Podkolenky, bílej mundúr a maska, co vypadá jak přerostlý oko mouchy. „Naživo to pochopíš,“ říkal můj drahej přítel. Já ale radši zůstal venku na sluníčku s kávou, než bych lezl do haly, kde to čpělo potem. Až jednoho sychravýho dne mi došly argumenty a šlo se na šerm. Do Letňan, na mistrovství republiky.
Hala byla prázdná. I na školní besídce bejvá víc lidí. Stáli jsme na balkóně, pod náma čtrnáct planší. Na nich bojovníci v bílým, přivázaní na drátu jak na psím vodítku. Zbraně chrastily a cinkaly, gumový podrážky skřípaly.
„Koukej na toho vysokýho,“ strčil mi přítel ruku před obličej. „Plazí se před ním jak had,“ pokračoval a naznačoval ten pohyb paží, „aby ho v pravý chvíli uštknul.“ Přesunuli jsme se přímo nad něj. Rozsvítilo se červený světlo, šermíř sevřel ruku v pěst a zahulákal na celou halu. „To dělá vždycky,“ ušklíbl se přítel.
„Fandíš mu?“ zeptal jsem se.
„Je mu dvaačtyřicet a pořád prohání mlaďochy,“ přikývl. „Prostě srdcař.“
Měl jsem co dělat, abych to dole na planši usledoval. Hlas rozhodčího se nesl jak ozvěna: „Na střeh, připraveni? Vpřed!“ Vrz, skříp, dopředu, dozadu, výpad – cink, cink. Soupeř uhejbal, náš plazí muž ho tlačil k okraji, až ho najednou bodl. Zásah! Vracel se na svou stranu a kord prohejbal mezi rukama, jako by to byla gumová hračka. Na zádech měl napsáno: BERAN.
V přestávce si sundal masku a já zahlídl lysinku ve zpocených vlasech. Utíral si obličej a vedle něj stál starší muž v modrý mikině. „Táta?“ tipnul jsem si.
„Trénuje ho,“ přitakal přítel. „I on bejval šermíř.“
Další tři minuty byly ještě rychlejší. Hop, šup, šup, cink, křach. Přistihl jsem se, jak mě to začíná bavit. Nebo to přinejmenším nebyla nuda.
Před finále jsme sešli na párek v rohlíku a hala zatím utichla. Teď už celej prostor patřil jen dvěma: Beran versus Jurka.
„Toho taky znáš?“ zeptal jsem se, když dva mušketýři kynuli kordem – sobě navzájem, rozhodčímu a nakonec i nám nahoře. Beran hubeňour, samá šlacha. Druhej spíš hromotluk.
„Už jeho pradědeček šermoval,“ pousmál se můj drahej přítel.
Chápal jsem, šermíři se nejspíš rodí s maskou na hlavě. Beran si poklepal na srdce, pak si oba ťukli kordy – jako když se dotknou sklenice s vínem. Po devíti minutách si nakonec zahulákal Jurka. O dva zásahy zvítězil. Tleskalo se, ale několik desítek párů rukou by se ještě hodilo.
„Víš, že jede na olympiádu?“ řekl přítel, když jsme stáli na sychravý pražský ulici. Oproti hale bylo venku hrozný ticho.
„Beran?“ zadíval jsem na něj. „To tam bude nejstarší.“
„Pěknej konec kariéry.“
Mlčel jsem.
„Pojedeme?“ obočí mu poskočilo nahoru.
„Kam? Do Paříže?“ zakroutil jsem hlavou. „Ses zbláznil.“
„Bude tam celej českej tým!“ zatahal mě za rukáv. „Napíšeš pak o tom povídku. Jak Hemingway o toreadorovi.“
„Myslíš Neporažený?“ Zastavil jsem se. Ten příběh jsem znal dobře. Stárnoucí toreador, co se snaží dokázat, že nepatří do starýho železa.
„Přesně,“ řekl a usmál se.
– – –
Za dva měsíce jsme stáli na úplným vršku tribuny v ohromným Grand Palais. Hned vedle slavný Champs-Élysées, na dohled Vítěznýho oblouku. Můj drahej přítel měl ty olympijský lístky dávno koupený, jen čekal na vhodnou oběť. A já se chytil.
Po velikým schodišti akorát cupitaly dolů francouzský reprezentantky. Přes pohupující se galský kohouty na hlavách fanoušků a trikolóry v natažených pažích ani nešlo vidět, co se děje dole na planších. Sto dvacet let starej palác duněl, až mi z toho vysychalo v krku.
„Hele,“ rejpnul do mě prstem můj drahej přítel a ukázal na kraj tribuny. Stál tam on. Náš hrdina – Jirka Beran. „Myslím, že se k němu dostanu,“ řekl. Chvíli jsem pozoroval, jak se prodírá davem, a pak se dole začalo šermovat. Palác se uklidnil, jen aby s každým zásahem znovu vybuchl. „Touché! Allez!“ Proskleným stropem vstupovaly dovnitř paprsky slunce a osvětlovaly částečky prachu ve vzduchu.
„Co říkal?“ zeptal jsem se, když se vrátil.
„Prej dobrý. Líbí se mu atmosféra,“ odpověděl.
„Jsou jak urvaní,“ podotkl jsem, když další zásah zatřásl i s obří ocelovou konstrukcí, co palác podpírala.
„Má rád, když jsou lidi slyšet,“ řekl a přidal se k potlesku.
„Ale zejtra mu to moc nepomůže, když začíná s Francouzem.“
Pokročil rameny, skandování sláblo.
„Kolik je tady vlastně lidí?“ přerušil jsem mlčení.
„Kapacita je osm tisíc.“
„Fjůůů,“ hvízdl jsem, zrovna když domácí šermířka zasáhla soupeřku a Grand Palais zase poskočil nadšením. Tak tak jsem uhnul paži s francouzskou vlajkou, co zamířila na mou bradu.
– – –
Druhej den ráno jsme vyrazili na snídani do kavárny Carette na Place du Trocadéro. Bylo ale plno. Œuf Bénédicte a Pain au Chocolat s výhledem na Eiffelovku je holt pro každýho lákavý sousto. Postávali jsme tak pod pískovcovou fasádou, obklopení balkóny s kovaným zábradlím. Ve výloze s makronkami se odráželo měkký světlo a růžovej odlesk dopadal na naše kalhoty. Vtáhlo mě klapání podpatků, cinkání příborů a změť jazyků okolo.
Vytrhl mě až můj drahej přítel. Šťouchl do mě a pokynul k volným židlím mezi dvěma arabskými muži v lehkých lněných košilích s rozhalenkou, kteří nad něčím živě diskutovali, a dívkama, co si s úsměvem připevňovaly drobný španělský vlaječky k zápěstí.
Po jídle jsme se ještě prošli podél Seiny. Do zápasu zbývalo dost času a u kiosku na Quai d’Orsay nás nalákala další káva. Pak jsme se už skutečně přesunuli ke Grand Palais. Na schodech tam posedávaly hloučky lidí ve všemožnejch národních barvách. Jiní se bavili pod jónskými sloupy a nad náma na to všechno beze slova dohlížely dvě mohutný kamenný sochy Belle Époque. Uvnitř už to dunělo jak v sopce před výbuchem.
Našli jsme si místo zhruba uprostřed tribuny. Francouzská trikolora vládla v publiku, jen někde hodně dole pod náma jsem zahlídl osamocenej českej prapor. Stejný barvy, jen jiný uspořádání.
Náš hrdina nakráčel na žlutou planš. Dav byl vlažnej, dokud se neobjevil Romain Cannone. Pak palác explodoval. Proti skoro dvoumetrovýmu Beranovi působil francouzskej miláček spíš jako sádrovej trpaslík. Poskakoval – asi ze sebe setřepával nervozitu, co mu na ramena naložil vlastní národ. Jirka Beran stál vedle rozhodčí – elegantní dámy v šik černým sáčku – klidnej a soustředěnej. Soupeři pozvedli zbraně a nasadili si masky. Grand Palais se třásl.
Najednou: „En garde!“ A ticho. „Prêts?“ Jeden by slyšel šustit lístek v kapse. „Allez!“
Cannone hopsal jak surikata. Dřepl, skoro by Jirkovi prolezl mezi nohama. Pak vystrčil hlavu, nabídl kord. Cink, cink – a zasadil svůj první zásah. Vybuchlo to: „Bravo!“
Jirka srovnal. Brzo ale schytal další úder. A ještě jeden. Dav se vzedmul. „Bien joué!“ S Francouzem to ale ani nehlo – žádný emoce, jak robot. Pak se kordy znovu střetly. Jirka dotahoval ztrátu, chyběl jedinej úder. V ten okamžik skandování zaplnilo halu: „Romain, Romain!“ Palác skřípal pod nárazy publika. Jirka klidně stál a sledoval, jak i Cannone konečně kříčí a seká kordem do vzduchu, aby oslavil čtrnáctej úder.
„Repos!“ Přestávka. Ještě rychlá porada s tátou. Francouz potřeboval jedinej zásah a bylo hotovo. Jirka odolával, uhejbal, ale jen krátkej čas. Po jedenácti vteřinách rozhodčí zvolal: „Touchez!“ A bylo po všem. Podal Cannonovi ruku, prohrábl si zpocený vlasy, zatleskal – soupeři, publiku, nejspíš i sám sobě. Poslední individuální zápas v životě.
– – –
Měli jsme čtyři dny do utkání v týmový soutěži. Toulali jsme se po městě – přes Place de la Bastille a kolem Les Invalides, kde jsou v hrobkách pohřbení ti největší hrdinové Francie. Některý místa jsme procházeli mlčky, u jiných jsme se zastavili na kávu nebo osvěžující sklenku Sancerre.
Paříž měla během toho tejdne zvláštní rytmus. Každá ulice jako by šeptala jinej příběh. Grand Palais za námi, olympiáda na chvíli taky, ale šerm chodil všude s náma.
„Ve Francii je to sport číslo tři,“ začal můj drahej přítel, když jsme se usadili u stolku na chodníku. Mísila se tam vůně čerstvých croissantů a sladce kořeněnýho pánskýho parfému. „Tohle publikum tomu rozumí. Je to jejich tradice, historie,“ rozmáchl se rukou.
Nasával jsem, co říkal. „A Italové?“ zeptal jsem se. „S těma začíná turnaj.“
„Čest, reputace,“ přikývl můj drahej přítel. „Ital, co má v ruce kord, do toho jde s duší celý svý rodiny za zády. Trenér je pro ně jako otec. Maestro mu říkají.“
„Vážně?“ Napíchl jsem olivu na párátko.
„Každej národ má školu, co reprezentuje,“ pokračoval, „Italové, Francouzi nebo Maďaři, ti neznají nic jinýho.“
Napil jsem se vína a pozoroval ruch na pařížským bulváru. „A my? Co naši?“
„Pořád se učíme. Hledáme si vlastní příběh,“ řekl tiše. „A zatím si bereme to nejlepší od každýho velkýho národa.“
– – –
Když jsme se v pátek po poledni vrátili na tribunu, Grand Palais byl plnej do posledního místa. Davy bouřily, červencový světlo osvětlovalo trojbarevný prapory a my čekali, až čtyři čeští kluci nastoupí na červenou planš.
Srovnaní vedle sebe pak stáli naproti naší tribuně. Jirka Beran vypadal zase klidnej, Kuba Jurka si zívl. Italové na druhý straně se pohupovali v kolenou a poskakovali. Na planši pak zůstali jen dva šermíři připravení k souboji – Martin Rubeš proti mladičkýmu Di Verolimu. Moc zásahů ale nepadlo. Za tři minuty jen tři, z toho dva zasadil Ital.
„Trochu opatrný, co?“ naklonil jsem se k příteli.
Rukou udělal výmluvný gesto směrem k planši. Nastoupil Jurka. Na konci klání ale křičel radostí Santarelli a jeho holá hlava se leskla pod prosklenou střechou.
Jirka Beran proti Federico Vismarovi – tahal Itala po planši, uondával ho na svý tempo. A začal dobře. Krok za krokem, blíž a blíž, jenže pak se dotkli rameny! Drobnej kontakt. Ale rozhodčí ukázal červenou kartu.
„Co to znamená?“ otočil jsem se k příteli.
„Trestnej bod,“ vysvětlil a Beran prohrával o zásah. Ani nediskutoval.
Souboj zpomalil. Opatrný pohyby. Cink, cink – kordy se zlehka setkávaly. Pak najednou – bleskovej úder. Zásah jako z nebe. Jenže Jirkova noha se dostala mimo planš. Rozhodčí se radili za monitorem. Nemělo to platit, ale bod uznali. Koukl jsem na přítele.
„To je za tu červenou,“ přikývl. „Hrají férově,“ dodal ještě. A na planši se zrodilo první malý vítězství. Jirka to s vypětím sil dotáhl na pět čtyři a od plic zakřičel.
Šermíři rotovali, každej si to rozdával s každým. Po sedmým duelu Berana se Santarellim svítila remíza. Rozhodnout musel poslední zápas: Jurka versus Di Veroli. Jurka tlačil a česká lavička vyřvávala s každým zásahem. Di Veroli se třásl, diskutoval s rozhodčí, jenže to bylo marný. Italové krčili rameny, Češi se objímali. Čekal je boj o medaile.
A my museli na čerstvej vzduch. Publikum bylo neuvěřitelný, v hlavě už mi ale z těch lidí bzučelo. Ve stánku měli zase dobrou kávu a makronka ležela na papírovým tácku jako malá odměna.
– – –
Vrátili jsme se, akorát když Rubeš nastupoval do semifinále proti Japonci v rudý masce. Už na první pohled vzbuzoval respekt. Oťukávali se a pak – úder. První, druhej, třetí. Ovace se rozlíhaly po paláci, ale nepatřily nikomu z těch dvou. Na vedlejší planši totiž o svý finále šermovali Francouzi.
Naši se radovali po svým. Jurka, pak Beran – každej zásah je zvedal na nohy. Japonci ale lítali po planši jak šinkanzeny a brzo bylo jasný, že zlato uniká. Po posledním zásahu jsme vyšli ven směrem k Pont Alexandre III. Vzduch byl teplej a vlajky všech států světa se nad našima hlavama třepotaly ve slábnoucím oranžovým světle. Můj drahej přítel mi vrazil do ruky křehkou bagetu s plátkem šunky a sýra. Neměl jsem na nic chuť, ale přinutil jsem se kousnout. Nakonec jsme se ještě podělili o palačinku s banánem a čokoládou, než jsme se vrátili zpátky.
– – –
V Grand Palais to znovu zahřmělo. Velikánský dveře se s těžkým skřípotem otevřely a z nich vyšli mušketýři. Francouzi napjatí a zamlklí, naši křičeli, aby se o nich vědělo. Salut publiku! Nad tribunou se kejvaly obří kartónový hlavy domácích miláčků.
Šermíři seběhli po schodech a seřadili se na planši. Nekonečnej potlesk – ruce bolely, ale snad jsem byl jedinej, kdo přestával. Potom Grand Palais utichl.
En garde!“ Rubeš proti Borelovi, násobnýmu mistru světa.
„Prêts? Allez!“ Rubeš hned zaútočil. Borel se toporně bránil – tohle nečekal. Dav ho hnal vpřed, nažhavenej na výhru. Bronz měl přece zůstat v Paříži – Francouzi dosud český kluky na každým turnaji rozsekali na kaši. Ani zběsilý „Force! Force!“ mu ale nepomohlo. Borel schytal pět zásahů, Rubeš dva.
Jurka proti Allegremu. Kordy zachrastily a českej hrot zamířil Francouzi na srdce. Jedna nula. Pak se už domácí mušketýr zmátořil a vydal se do protiútoku. Tři pět.
Beran – Midelton. Publikum napjatě zadržovalo dech. Beran vodil Francouze po planši svým tempem, podrážky skřípaly. A když zasáhl, zakřičel – a celá lavička s ním.
Jenže potom Allegre – a Rubeš padl jedna pět. Hned nato urval svůj zápas nad Beranem taky Borel. A na řadě byl znovu Jurka. „Jó, Kubo!“ zaslechl jsem v tom rámusu. Vrátil svůj tým zpátky do hry.
Naposledy Beran. Naposledy v životě. Bude slavit, nebo truchlit? Přítel křečovitě svíral ruce v pěst, já hulákal: „Do toho!“ Hrdlo jsem měl suchý, hlas dočista ztracenej. Jirka si poklepal na srdce – ten jeho rituál jsem už dobře znal. A pak si Allegreho vodil. K sobě, od sebe, k sobě – jako by mu říkal „Pojď, mušketýre, tak pojď.“ Uštkl ho, když to Francouz nejmíň čekal. Jednou a pak ještě podruhý. Maska padla na planš. Křičel a křičel. Víc už to nešlo. Poslední zápas – vítěznej zápas.
Najednou změna: místo Rubeše nastoupil náhradník Čupr. Natočil jsem se k příteli. „Musí nastoupit!“ křičel, ale zněl, jako by to přicházelo odněkud z dálky. „Jinak by nedostal medaili.“
„Medaili?“ usmáli jsme se na sebe.
Třikrát zahlásil rozhodčí dubl. Bodali se navzájem, ani jeden nechtěl druhýho pustit do vedení. Chorály třásly i ocelovými oblouky nad námi: „Allez les Bleus!“
Dohnali tak svý miláčky ke čtyřbodovýmu vedení před posledním kláním. Jurka se mohl odevzdat – nebo se pokusit to ještě zvrátit. A českej lev začal galskýho kohouta cupovat, peříčko po peříčku. Chytili jsme se s mým drahým přítelem za ramena, rty se nám chvěly, když jsme křičeli, na co ještě hlasivky stačily. V uších nám zněla Marsejéza: „Allons enfants de la Patrie, le jour de gloire est arrivé!“
Posledních čtyřiatřicet vteřin. Jirka Beran na lavičce schoval hlavu do ručníku, vykukovaly jen oči a lysinka. Borela tížilo očekávání celý Francie, uprostřed klání dokonce měnil kord. Jurka stál naproti, docela v pohodě. „En garde! Prêts? Allez!“ Francouzův bleskovej výpad, Jurka kontroval. „Touchez!“ Dvě a půl vteřiny do konce – a jedenáct šest. Už to nemohl zvrátit. Ale Borel se ještě jednou vrhnul vpřed. Vystartoval, shejbačka na prsa – a Jurka si ho napíchl jak buřtíka. „Terminé!“ Konec!
Francouz kráčel po planši, ramena svěšený. V koutě klesl do dřepu, snad plakal – syn šermířskýho národa. Hrdej domácí tým padl čtyřicet tři čtyřicet jedna. Jirka Beran už chtěl slavit. Hnal se na planš, ale rozhodčí ho zastavil. Borel tam pořád ještě seděl, zkroušenej, jako ten nejmenší člověk na světě. Bez podání ruky zápas nemohl skončit.
Češi čekali. Čekali rozhodčí i celý ty dvě po strop narvaný tribuny. Ale pak už Jurka lítal vzduchem nad hlavami ostatních a Grand Palais se otřásal nadšením.
Jirka Beran se otočil k publiku, zakroutil rukou na pozdrav. Úklona. Salut! Jeho největší úspěch. Bronzová medaile z olympiády. Ve dvaačtyřiceti. Dlouhá šermířská cesta skončila – tady, v týhle chvíli.
„Jako bych tady prožil jeden celej život,“ zakřičel jsem příteli do ucha, abych přehlušil ovace davu.
„To je šerm, kamaráde,“ mrkl na mě a dál tleskal.
Palác burácel, protože si to všichni tam dole zasloužili. A uprostřed toho všeho stál on – Jirka Beran. Pyšnej a spokojenej.
Líbila se vám povídka? Tak to vás potěší, že právě teď nejspíš tvořím další. Přihlaste se k newsletteru a dostanete ji rovnou do schránky.