Motor zarachotil. Žena na protějším sedadle si urovnala sepranej šátek a spolu s ní se zvedl i sladkej odér lacinýho parfému. Až ho to praštilo do nosu. Dopnula knoflíky kabátu, co jistě zažil i lepší časy, a jejich pohledy se naposledy potkaly. Ten její byl unavenej a rezignovanej. Jako by se už jednou provždy se vším smířila. Podvozek hlasitě zafuněl a ona na podpatcích – klap, klap, klap – olízla mu kabátem levý rameno a zmizela z jeho života.
Muž u předních dveří hlasitě potáhl nosem. Chrrr. A chr! Jako divočák v blátě. Autobus se rozhoupal k pohybu, muž zmuchlal lístek a kejval se uličkou. Z náprsní kapsy džínové bundy mu koukala krabička cigaret – hrdě vystavená jako veškerý jeho bohatství. Artur se odtáhl, aby nedostal další zásah do ramene.
Stroj přešel z těžkýho vrčení na klidnější tón. Stoupání ho ale znovu přinutilo k hlubšímu nádechu. Krajina se pomalu ztrácela v mlze. Sunula se z hor a přinášela dolů ospalou náladu. Na skle se začaly objevovat kapky a Artur se pokusil je počítat. Brzo se ale rozutekly ve větru jak potůčky po jarních svazích.
Rozhlídl se po téměř prázdným autobuse. Jeho pohled padl na černou bundu s lesklým nápisem PRINCESS FOREVER. Dívka s velkými kruhy v uších nepřítomně šmrdlala prstem po telefonu. Ani si nevšimla, že ji pozoruje. Chlapík s řídkýma umaštěnýma vlasama u protějšího okna zažvejkal, jako by si chtěl odplivnout, a Artur odvrátil pohled zpátky na krajinu.
Autobus následoval bílé klikaté linky, jejichž konce se rozpíjely v neznámu. Stejně jako jeho myšlenky. Brzdy najednou zaskřípaly a on se musel pevně zapřít rukou, aby se nesvezl do uličky. Když se svět znovu srovnal, vydal se dopředu. Stěrače klouzaly po skle v pravidelným tempu: cik-cak – cik-cak – cik-cak. Artur se zadíval do zpětnýho zrcátka na soustředěný obličej. Nad ním visel nápis: NEMLUVTE ZA JÍZDY S ŘIDIČEM.
„Můžu vás poprosit?“
Tvář v zrcátku se nepatrně pohnula.
„Zastavil byste mi prosím U Posledního buku?“
„Tam nemám stanoviště,“ odsekl řidič bez velkýho zájmu.
Artur zaváhal, ale pak dodal: „Byl byste moc hodnej.“
Řidič mlčel, jako by ho neslyšel. „To se nemá,“ zamručel pak.
Chtěl to vzdát, když řidič nečekaně dodal: „Dejte si znamení.“
Dveře se s tichým zasyčením otevřely a Artur se nadechl chladnýho vzduchu. Vrčení motoru zesláblo v ševelení, až po něm nezbylo dočista nic. Zůstalo jenom tichý bubnování kapek do střechy přístřešku.
„Konečně,“ vydechl Artur. Konečně byl sám.
Ti lidi v autobuse mu nevadili. Koneckonců – připadali mu opravdovější než ti, co po celý měsíce vídal ve městě. Nediskutovali v kavárně s atmosférou Provence a super hodnocením od Hejlíka o dopadech lyžování na klima. Tady šlo o přežití – pokud nebude sníh, nebude ani práce. To byla celá jejich starost. On měl teď ale plný zuby lidí obecně. Natáhl si kapuci, dopnul límec, nadhodil si batoh s jídlem a vydal se po úzké asfaltce pokryté kluzkým hnědým listím.
U Sedlářů bylo už všechno připravený na zimu. Záhony porytý, kmeny jabloní omotaný a dřevník přetíkal, až poslední řadu polínek olizoval déšť.
„Chmm,“ zamračil se a zamumlal, „musím ještě sehnat dřevo.“ Neplánoval tu další zimu. Jinak by měl už dávno hotovo. Jeho táta by řekl, že nechává věci vyhnít. Ale tentokrát to bylo jinak. Měl pocit, že odchází nadobro. Jestli se bude vracet, tak jenom na pár víkendů v roce. Jenže hory si ho zase zavolaly zpátky.
Když procházel okolo hájovny, vybafl na něj skotskej teriér. Naskočil na plot, pak na zemi udělal kolečko za ocasem, co z něj trčel jak anténa vysílačky, a zase se tlapkama opřel o plaňky.
„Aby ses nezbláznil, Rony,“ zamlaskal, a pes štěkal jak blbej.
Asfaltka přešla v lesní cestu. Stromy zavrzaly jak starý panty a s žuchnutím před něj dopadla šiška. Zaklonil hlavu. Kapky ho chladně pohladily po tváři a vzduch voněl vlhkou kůrou a jehličím. Ten syrovej pach lesa mu ledasco připomněl.
„Ach jo,“ vzdychl a před mostem přes Šumný potok odbočil na úzkou pěšinu, co stoupala strmě vzhůru. Rukou se opřel o vlhkej kmen a přehoupl se přes něj. Otřel si dlaň do kalhot a pevně utáhl rozvázanou tkaničku – až ji donutil zaplakat.
Přes stezku přebublal potůček a Artur vyšel na louku. Byl durch promočenej, ale tělo už si zvyklo. Došel k osamělýmu jasanu. Jeho hluboký vrásky pamatovaly dvě světový války, pláč vyháněných obyvatel, rabování těch nových i rány z kanónů, kterýma československá armáda mazala minulost vlastní země. Stál a rozhlížel se po větvích, co strom při poslední bouřce odhodil.
„Doufám, že nejsi na odchodu,“ řekl a pohladil jasan po drsné kůře.
Pak pokračoval po pěšině. Nořila se do lesa a zase vykukovala, jako by se na louce vždycky jenom chtěla rozhlídnout, jestli se vine správným směrem. Nohama se po paměti vyhejbal starým známým kamenům. I když tady dlouho nebyl, byla to přece jen jeho cesta domů. Až na pár popadanejch stromů a větví, co lesáci neodklidili, zůstaly věci při starým. Jen člověk, co se vracel, byl jinej. O zkušenost bohatší a jednu velkou lež chudší.
Taky pod lesem vypadalo všechno tak, jak to před měsícem a půl zanechal. Odcházeli tehdy ve dvou. Teď už ale sám nadzvedl obojek, kterej měl držel branku zavřenou, a zamířil ke dřevníku, co na něj vyčítavě hleděl. Jako by mu něco dlužil. A měl by pravdu, ale on teď neměl chuť se s ním dohadovat. Na trámu nahmatal klíč. Chvíli ho zahříval v dlani, než ho nechal zapadnout do zámku. Zarachotilo to, a pak – cvak a cvak – sevřel vlhkou kliku. Do dveří musel zatlačit. Na podzim se vždycky trochu zkroutily a až do jara potom kladly odpor. Obzvlášť, když se chystal někam odejít. Tentokrát jim ale rovnou pošeptal: „Nebojte, já už nikam nepůjdu.“
V nose ho polechtala známá vůně. Taková, co ji člověk najde, když přichází domů po dlouhý době. Ale co už ji necejtí, když se třeba jenom vrací z procházky. Batoh položil do kouta a rozhlídl se po místnosti. Studenej vzduch pronikal z oken a kamna žadonila o pár polínek. Koš na dřevo byl ale prázdnej. Jenom noviny se se vším, co už byla historie, krčily v koutě. Kapky tancovaly po střeše – tipity, papety, tipity, papety – a voda v okapech připomínala vzdálený zurčení potůčku. Jinak bylo uvnitř ticho. Sundal si bundu a přehodil ji přes židli. Podlaha zavrzala.
Vzorně ustlaná postel čekala, až přijde večer. Jen jedna peřina a polštář tam ležely navíc. Mezi prsty cítil, že šedivý povlečení s vločkama vychladlo, stejně jako události, co v sobě uchovávalo. Rozepnul knoflíky a vysypal peřinu na hromadu. To samý se chystal udělat s polštářem, ale když ho vzal do ruky, našel pod ním její triko. Nebo spíš svoje triko, který jí půjčil na spaní. Vždycky si ho brala, ale ve skutečnosti v něm nespala. Tulili se k sobě nazí, říkali si slovíčka a dvě těla do sebe zapadala, jako by k sobě patřila odjakživa.
„No jo,“ hlesl a odnesl tričko do koše na prádlo. Vyprostil polštář z minulosti a zavřel ho i s peřinou do truhly. Pohled na prázdnou polovinu postele mu udělal dobře.
Pak se pustil do vybalování. Pokládal jídlo na linku a ze dřezu na něj zíral plecháček s bílýma, nepravidelně poházenýma tuťkama, který na modrým smaltu zářily jako hvězdy na noční obloze. Když posledně odjížděli, zapomněla ho tam – i se zbytkem kávy, co zaschla na dně. Sliboval jí, že ho příště přiveze.
„Co už s tebou,“ vydrhl houbičkou vzpomínky, otřel plecháček utěrkou a postavil ho na polici vedle moka konvičky. „Tohle je tvý nový místo,“ kývl a plecháček nastražil ouško.
Obrátil se ke kamnům a nakoukl do vymetenejch útrob. „A teď vy,“ řekl, sebral proutěnej koš, obul si gumáky a hodil na sebe černej pršiplášť. Vypadal v něm jak jesenickej gnóm, co se právě vynořil z hlubin Pradědovy říše. Zatímco byl uvnitř, mlha sklouzla po kopcích a už jen v cárech se trousila po dně údolí. Zalezl do dřevníku, stáhl si kapuci a mezi smrkovými polínky vybral to odshora dolů nejkrásněji nalinkované.
Usadil ho na špalek a jedním máchnutím ho rozštípl na dvě půlky. Sehnul se, rukama přejel po živé struktuře dřeva a zasadil další úder. Dřevo povolilo a prasklo s uspokojivým zvukem. Koutky úst se mu nadzvedly. „Tak vidíš,“ otřel si čelo, „pořád jsi chtěla, abych se smál. A hele na mě!“ Sehnul se pro zbytek polínka – a zase zásah!
To bylo furt řečí, že se nesměje. Možná bylo snazší sám sobě nalhávat, že za to může obličej, kterej mu tak blbě narostl. A dál jí vykládat, že má radost, i když to tak nevypadá. „Chmm,“ povzdechl si, přidržel zbytek polínka a už s menší razancí zabořil ostří do měkkýho dřeva. Ťup, ťup, ťup – několikrát takhle udeřil o špalek, až se oddělila štíhlá tříska.
„Tak zase máme souseda?“ ozvalo se za plotem.
Artur sebou škubl. Otočil se a uviděl muže v těžkým hubertusu. Stál tam, ruce zastrčený v kapsách, klobouk staženej do čela.
„Zdá se,“ odpověděl Artur, odložil polínko a cestou k brance přemejšlel, kolik toho chce vysvětlovat.
„Myslel jsem, že už se neukážeš.“
„Taky jsem si to myslel.“
„Hergot,“ soused odfrkl a promnul si nos, co trčel nad šedivým plnovousem. „A co máš v plánu?“
Artur máchl rukou ke dřevníku. „Teď musím splašit dřevo na zimu.“
„Zima je dlouhá,“ zabručel soused.
„Jo,“ souhlasil Artur. „To je.“
Soused se opřel o plot a zadíval se na chalupu. „Myslíš, že tu vydržíš?“
„Snad už jo.“
„Uvidíme,“ řekl soused, spíš pro sebe, a znovu se narovnal. Otočil se a zamířil pryč, aniž by dodal něco víc.
„Tak nashledanou,“ hlesl za ním Artur. Zalomcoval uvolněnou plaňkou a nepřítomně sledoval, jak soused mizí mezi stromy. Pořád nevěděl, co si o něm myslet. Už nepršelo. Ale když se zvedl vítr, přinesl z korun stromů novej příval kapek.
„Arture!“
Leknutím sebou zase škubl. Soused stál vedle něj, jako by nikdy neodešel.
„Nechceš psa?“ zeptal se bez úvodu.
„Psa?“ Artur potřásl hlavou.
Soused přikývl. „Štěně. Čtyři měsíce.“ Rukama naznačil jeho velikost, pohled pořád upřený před sebe.
„Co je to zač?“
„Nějakej hlídač ovcí. Maj ho dole u Mendrichů. Prej si ale zatím neuhlídá ani sám sebe,“ uchechtl se soused, ale úsměv z jeho tváře rychle zmizel. Jako by se tam objevil omylem.
Artur mlčel. Pak pokejval hlavou. „Zkusím se tam stavit,“ řekl a chtěl ještě poděkovat, jenže soused už byl k němu otočenej zády a bez ohlídnutí zmizel mezi stromy.
„Že bych si vzal psa?“ zamumlal si teda alespoň pro sebe a vykročil zpátky ke dřevníku. Pod nohama mu šustilo vlhký listí. Vždycky chtěl psa. Parťáka na courání po lese. Ale pokaždý, když se nahoře usadil, přišlo jaro a on zase odešel za nějakou do města. Do Brna, do Olomouce – a jednou až do úplný tramtárie na druhým konci republiky. Jestli mu ale teď hory nabízej psa – „Pes je prej závazek,“ pokrčil rameny – tak se holt společně uvážou tady pod lesem.
Sesbíral dřevo do koše a s námahou ho zvedl. „Pff!“ vydechl, když se napřímil.
V kamnech se rozskotačily první plamínky. Pohledem je opatroval a přidával jim suchou potravu. Nejprve ještě pár třísek, potom drobnější polínka. Teplo se mu za odměnu rozlízalo po těle – po kůži, ve svalech a nakonec ho cejtil až u srdce. Díval se do ohně. Praskání dřeva ho uklidňovalo. A v očích se mu objevilo přesně to, co si přála vidět, když se v slzách loučili: „Běž a najdi ty jiskřičky, který jsi míval, když jsme se poznali.“
Zaklapl dvířka kamen a jiskřičky uhasily dvě velký slzy. Opřel se zády o stůl, dlaněmi za zapřel do dubové desky a rozhlídl se po chalupě. Vlastně se tu nikdy pořádně nezabydlel. Měl tam jenom ten jídelní stůl a okolo čtyři židle, co zachránil, když chalupu předělával. Beztak na nich sedávali ještě Němci, kteří je tu nechali, když odcházeli jen s ranečky, co mohli unýst. „Herzlichen Dank,“ mohl teď jenom říct. U stěny stála almara – možná stejně stará jako dům. Parapety pod okny zaplnil knihama – celou moudrostí světa. V koutě se opíraly jasanky a pod nimi se v krabici válel horolezeckej vercajk, co vyžebral od veteránů z horský služby. Když se ptali, co s tím bude dělat, říkal, že si to doma pověsí na stěny. Zatím mu ale ze stropu visely jen dráty s holýma žárovkama.
Chalupa se vzepřela poryvu větru a trámy jemně zavrzaly. „Zítra začnu,“ řekl tiše. Chtěl rychle odložit minulost, stejně jako hory přijímají každou změnu počasí. Ukrojil si chleba a špičkou nože roztíral ztuhlý máslo. Opatrně, aby krajíc nepotrhal na cucky. „A ten pes…,“ zamyslel se nahlas a mezi sousty si promnul zarostlou bradu.
Naposledy prohrábl kamna a zamířil do postele. U okna se ještě natáhl po malé knížečce. Skoro brožurce. Ale pak zasunul Tracyho tygra zpátky. U toho by mi bylo leda tak smutno, pomyslel si. Od lásky k ženě si potřeboval odpočinout. Teď se chtěl na nějakej čas milovat jenom se svou samotou. Svlíkl se do trenek, opřel polštář o pelest a začetl se do řádků, co už beztak znal zpaměti:
Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním zkušenostem života, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má učit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil.
Ráno stál u okna a pozoroval srnčí rodinku, jak vyzobává z trávy kapky včerejšího deště. Žlutý světlo se pomalu sunulo po louce směrem k chalupě. Zkroucený paže starýho jasanu trčely k nebi a děkovaly za další den. Z lesů stoupala pára. Mířila k nahejm jesenickejm hřebenům, který se klenuly v těch nejkrásnějších linkách.
„Po snídani vyrazím nahoru,“ rozhodl se a usrkl kávu z modře smaltovanýho plecháčku. Lehkej, praženej dozvuk mu zůstal na jazyku. Odložil hrnek na parapet, prst a ouško ale zůstaly propletený. Hleděl k horám, co nikdy nelžou, nikdy nic nepředstírají. Zůstávají opravdový.
Usmál se. Znovu se napil a vychutnával jemnou hořkost – jako by si ji chtěl uchovat navždycky. Tahle káva, co sem posledně přivezla, mu moc chutnala.
Líbila se vám povídka? Tak to vás potěší, že právě teď nejspíš tvořím další. Přihlaste se k newsletteru a dostanete ji rovnou do schránky.