Pětadvacet oblouků do kráteru

To se ví, že jsem se vždycky chtěl podívat ven. Vždyť nás tady drželi jak v králíkárně. A byl jsem samozřejmě rád, že si mě náčelník vybral do mančaftu. Ale když nám na schůzi představil ten svůj nápad, uměl jsem si teda představit lepší cíl pro expedici. 

„Nemohli bysme jet radši někam na sever?“ zkusil jsem to. „Nebo do Alp? Něco pěknýho si tam vylízt. Led, skála, sníh. Jako Kuchař se Zibrínem.“ Odmlčel jsem se a cítil, jak mi vlhnou oči.

Všichni na mě koukali. Ale chápejte – ti dva byli naše modly. Deset velkejch stěn. Eiger, Matterhorn, Petit Dru… Nám by nakonec stačila i jedna. Jen si něco takovýho zkusit.

Jenže náčelník už měl všechno vymyšlený. A jestli jsme chtěli z Jeseníků vystrčit nos, museli jsme mu to odkejvat. 

Koneckonců – kdo mohl v osmdesátým roce pomejšlet na expedici? Leda mistři sportu, reprezentanti. My byli jen obyčejní horskoslužebníci. Ale náčelník uměl věci zařídit. I když měl u stranických orgánů svý škraloupy, vždycky dokázal najít všelijaký kličky a zatahat za ty správný nitky. Dokonce i rolbu nám na Ovčárnu protlačil – Snow Track Master! Pamatuju si, že v celý republice byly v tý době jen dvě. Jedna u nás v Jeseníkách, druhá v Krkonoších. A na tu expedici sehnal úplně novej náklaďák – Avii, třicítku. Jak, to věděl jenom on.

Víza vyřídil. Všechno oběhal. Na správný dveře zaklepal, razítka vyprosil a nakonec i to tichý posvěcení z ČSTV vymámil. A kdyby měl splašit letenku na Měsíc, nějak by to taky zvládnul. Je teda jasný, že bez náčelníka bysme nejeli nikam. Mně to ale stejně nedalo. 

„Všechno krásný,“ povídám, „ale na Kilimandžáru už byl i Hanzelka se Zikmundem.“

„No? A co?“ kroutil hlavou náčelník.

„No… že bysme tam měli udělat něco novýho,“ zamyslel jsem se nahlas. „Něco sportovního!“

Chvíli bylo ticho. Všichni na mě hleděli, krabatili obočí a nikdo z toho nebyl moudrej.

„Jako co třeba?“ naklonil se ke mně náčelník.

Poškrábal jsem za uchem.

„Vidíš,“ mávl rukou. „Víš prd!“

„Tak si tam vezmem lyže!“ vyhrkl jsem najednou.

„Do Afriky potáhneme lyže,“ obrátil oči v sloup a usadil mě zpátky na židli.

Nakonec se mu to ale nějak rozleželo v hlavě, protože ještě před Vánocema jsem si jeli do Novýho Města pro lyže. Zbrusu nový Artis Compact! Lehoučký a krátký, aby se nám do tý výšky dobře nesly. Krásný bílý lyžičky. Konečně mi ta výprava začala dávat smysl. I když pořád nebylo jistý, jestli ty parády vůbec nasadíme.

Věděli jsme totiž prd, jaký sněhový podmínky můžou bejt na rovníku v bezmála šesti tisících metrech. Vypátrali jsme akorát, že podobnej nápad měli před náma už Japonci. Helikoptérou se nechali vynýst do čtyř tisíc metrů, vlastníma silama se ještě vyškrábali na Gilmans Point na okraj kráteru, a tam se všichni složili na hromadu. Nesjeli ani metr. Lyže si odtáhli dolů jako memento uspěchaný aklimatizace.

To my jsme od samýho začátku věděli, že si to odmakáme sami – od úpatí až na vršek. Na helikoptéru jsme neměli. Abychom tu výpravu vůbec zaplatili, natírali jsme o víkendech na javornickým zámku šindele a na Bouzově shazovali starý dřevěný lešení, který ho po celý léta obklopovalo. Ze dna hradního příkopu jsme pak holýma rukama tahali ty shnilý modřínový trámy. Fuj, to byla rachota! Odporná, těžká dřina.

A beztak jsme pak ještě museli ručit vlastníma autama tomu vykukovi, co se k nám přilepil s balíkem peněz. Prej že sbírá brouky a motýly. To tak! Všichni jsme věděli, co je zač, a proto mezi nás nikdy pořádně nezapadl. Podobně jako ten druhej, co ho na nás zase nasadili shora – aby hlásil, kdo co za samý hlouposti plácne.

Takže nás na začátku února odlítalo osm. Šest parádních kamarádů z horský, jeden prominentní šíbr a jeden věrnej soudruh jako dozor. Stejně mi ale přišlo, že jsme byli taková dobře utajená, tiše tolerovaná výprava. Na ruzyňský letiště se s náma v tom studeným šedivým dni přišli rozloučit akorát Emilovi rodiče. Ze slavnýho ČSTV nikdo. A když jsme pak v červenejch tričkách s odznakem horský služby na hrudi postávali před ambasádou v Dar es Salaamu, českej velvyslanec na nás zíral jako na zjevení.

„Do prdele, chlapi!“ rozhazoval rukama. „To nemůžete napsat, že přijedete?“

Nakonec nás ale nechal rozbalit se u nich na dvoře. A druhej den na nás volal z balkónu: „Přišla zpráva z přístavu. Právě vykládají tu vaši Avii!“

Hleděli jsme na něj nahoru.

„Hergot, vy máte ale štěstí,“ zavrtěl hlavou.

„Jaký štěstí?“ ptal jsem se.

„Vyložit ji o tejden dřív, nenašli byste ani šroubek.“ 

Velvyslanec vypravil šoféra a poslal ho s náma do přístavu. Z náklaďáku jako zázrakem nezmizelo nic. Jen těch osmdesát kilo chleba, co jsme si doma pečlivě zatavili do fólie, šlo rovnou do koše. Podle Pražáků, co nám ho dodali, měl bejt zaručeně trvanlivej. Ale v těch plastovejch pytlích bylo tolik penicilinu, že bysme s ním mohli léčit celou Afriku.

Místo chleba jsme tak nakoupili placky. Jen pšeničná mouka a voda. Ty se sice nekazily, ale zato jsme je žvejkali jak podrážky.

Tejden jsme na dvoře ambasády kramařili. Museli jsme všecko zkontrolovat, přeskládat a taky si to na korbě náklaďáku trochu zařídit. Na další dva a půl měsíce se z toho měl stát náš domov. Domů jsme se totiž vraceli po zemi – přes Rwandu, Ugandu, Jižní Súdán a Egypt. 

Před odjezdem na sever ke Kilimadžáru ještě přišel velvyslanec s jakýmsi místním ouřadou. Postavili se mezi nás. Chlapík, černej jak bota, spustil něco svahilsky. Velvyslanec tlumočil: „Velká země, odvaha, útrapy… blá, blá, blá…“ A na závěr ten ouřada rozpřáhl ruce a pravil: „Prostě abyste se tady cítili jako doma.“

„Jako doma,“ chechtal se o pár hodin později Piškuntál za volantem, když mu pumpař na benzince suše oznámil, že není nafta. Otočil se na nás na korbě a zubil se jak malej kluk: „Ten ouřada musel bejt snad někdy v Československu.“

A pak přišlo zatmění. Uprostřed poledne se začalo stmívat. Ptáci oněměli, brouci a motýli někam zalezli, život v buši zamrzl. Naprostý ticho. Tma jako uprostřed tý nejčernější noci. Jen rudej prstenec zářil na obloze – opravdická korona! Emil se to snažil zachytit přes troje ledovcový brýle připlácnutý na objektiv. Přísahal bych, že mnou v tu chvíli otřásla zima. A instinktivně jsem šáhl po svým horskoslužebnickým svetru. 

„Co blbneš?“ vybafl na mě náčelník.

„Je mi zima,“ bránil jsem se.

„Na rovníku?!“ vrhl na mě pohled jako na blázna. Pokrčil jsem rameny a svetr zase strčil zpátky do báglu.

Když se slunce vrátilo v plný síle na oblohu, vrátil se i život do okolní buše. Ptáci začali zpívat, v korunách stromů to zase bzučelo a cvakalo, a nakonec dorazila i cisterna s naftou.

Kodrcali jsme se tak dál po cestách, co připomínaly naše český polňačky. Všude kolem obdělávaný políčka – káva, čaj, banány. A sisal. Ženský nám křížily cestu s proutěnejma košema na hlavách, zatímco jejich mužský posedávali u krajnic a zkoumavě nás pozorovali.

„Tam! Kilimandžáro!“ vykřikl najednou kdosi.

A skutečně. Bylo tam. Vypínalo se nad šedivým oparem jako nedělní bábovka, na vršku řádně pocukrovaná.

Za tři dny jsme dorazili do Marangu, osady na úpatí tý naší hory. Přivítal nás hubenej chlapík v trenkách. Takovej opičák, Athanázi si říkal. Šéfoval místní horský službě a nahoře byl prý sedmdesátkrát.

„Hej, kamaradu!“ přihnal se ke mně, sotva zahlídl cigára. Podal jsem mu Sparty a on mi za ně nabídl ty svý – s koňskou hlavou na krabičce. Červený desítky značky Sportsman.

Z náklaďáku jsme vyložili krosny a Athanázi začal kroužit kolem lyží, který si Hřebík s doktorem podávali z korby. Když pochopil, že jsme taky z horský služby a chceme lyžovat v kráteru Kilimandžára, rozhodil rukama a zasmál se: „Evryfink frí, máj frends!“ A než jsme se nadáli, nahnal k nám další opičáky, aby nám dělali nosiče.

„Nou, nou,“ kroutil hlavou náčelník a máchal mu rukama před obličejem. „Wý dont nýd it. Nepotřebujem to.“

Athanázi se zamračil, jako by ho podezíral, že si z něj dělá srandu. Pak chytil moji krosnu i s přivázanejma lyžema, zabral… a málem to s ním seklo. Ani s ní nehnul.

„Nou posible,“ lomil rukama.

Mezitím Emil přinesl z Avie mincíř. Provlíkl háček duralovou konstrukcí krosny, ručička vystřelila a nervózně se zatřásla na samým vršku třicetikilový stupnice.

„Krejzy, krejzy Čechoslovak!“ pobíhal Athanázi okolo a rukama naznačoval, že bychom to mohli zkusit leda na hlavě – jako místní ženský.

Odstrčil jsem opičáka stranou. Protáhl jsem ruce pod popruhy, zabral a krosnu hodil na záda. Athanázi to sledoval s otevřenou pusou, pak se sesunul na zadek a kolem něj se zvedl obláček žlutýho prachu.

Kluci se ale tím jeho povykováním ještě nechali zviklat. Přebalovali a převraceli v rukách každej kousek výzbroje, jako by si mysleli, že najdou něco zbytečnýho. Nakonec to ale zase všechno naházeli zpátky. Jen Emil těžkal v dlani dvě skoby. „Mám je tady nechat?“ ptal se s pohledem štěněte.

„Ser na to!“ vytrhl jsem mu je z ruky a zahodil je na korbu. S cinknutím dopadly na dřevěnou podlahu mezi zbytek krámů.

První den výstupu jsme se prodírali hustým pralesem. Liány, keře, vysoká tráva. Dolů ze stromů visely všelijaký zelený chuchvalce a po větvích se plazily šlahouny připomínající obří hady. Přes tuhle divokou tropickou změť k nám neproniklo ani slunce. A hlavně bylo děsný vlhko. Molitanový ramenní popruhy na krosnách nasákly vodou a proměnily se v tenoučký šňůrky, který se mi zařezávaly hluboko do kůže.

„To je na hovno!“ nadával jsem a vzpomínal na svůj starej kletr se širokejma popruhama.

Večer jsme se z tý prádelny konečně vymotali na rozlehlý travnatý louky. Vysoko nad nima, na kamenným temeni, seděla bílá čepice Kilimandžára. Oslnivě zářila v posledním světle dne. V nohách jsme měli tisíc vejškovejch metrů. A druhej den nás čekalo to samý – věčný stoupání a horko, naštěstí už alespoň bez toho vlhka. Ramena na kaši, nohy samej puchýř. Každej krok byla neskutečná dřina.

Třetí den jsme přišli do měsíční krajiny. Jen prach, skály a na kamenech rudý koberce lišejníků. V řídkým vzduchu jsme trpěli, jako bysme měli za sebou ten největší flám.

„Hergot, chlapi,“ držel se Hřebík za hlavu, „ta palice mi snad praskne!

„To nic,“ odpověděl jsem, dlaně zapřený o kolena. „Já budu asi blejt.“

O chvilku později jsme vlezli do mraků. A začala vánice. Bílej studenej sníh se lepil do obličeje, zalízal za krk a nafoukal mi snad i do nosu. Přitáhl jsem si límec ke tváři a počítal kroky na Kibo Hut. Čtyři tisíce sedm set metrů na mořem. Ani tam nás ale velkej komfort nečekal. Studená a vlhká bouda, dřevěný patrový pryčny a na nich rozvalená skupinka Američanů. I uvnitř nám šla pára od pusy. Seděli jsme za stolem, zabalení v péřovkách, kulichy naražený na hlavách. Náčelník psal deník, nasazenej soudruh drkotal zubama tak, že se třásly tabulky v oknech, a Hřebík něco míchal v ešusu.

„Kluci,“ povídal, když nám přistrčil trochu tý šedivý kejdy, „tohle jedí astronauti.“

„Ty vole!“ vyprskl jsem. „Tohle by nežral ani pes.“

Emil vedle mě se ale spokojeně ládoval a u toho si mumlal: „Žeru hovězí, žeru hovězí.“

Navlíkli jsme na sebe všechno, co jsme měli, a zalezli do spacáků. Doktor rozdal prášky na spaní, ale sotva jsem trochu zabral, už se mnou třásl náčelník.

„Zaspali jsme! Američani jsou pryč.“ 

Hodinky ukazovaly půl třetí. Ze spacáku jsem vylezl jen silou vůle. I voda, co přes noc zůstala v ešusu na stole, se proměnila v led. Poprvý v životě jsem měl pocit, že na sobě nemám dost oblečení. Dvě sousta tatranky jsem stěží protlačil přes stažený hrdlo. Víc mi tělo nedovolilo.

Nahoru náš šlo už jenom pět a opičák Athanázi. Zmrzlýho soudruha jsme nechali dole, aby hlídal věci. Na zádech jsme nesli jen lyže, lyžáky, kus lana a československou vlajku.

Cikcak, krok za krokem. Hrůza! Pět hodin nekonečnýho stoupání. Suť ujížděla pod nohama a my s ní. Čím výš jsme byli, tím víc nás ta výška ničila. 

Já asi… eh, eh.. budu muset dolů… eh, eh,“ sípal jsem ještě za tmy k doktorovi, sotva jsem popadal dech.

„V klidu,“ plácal mě po zádech a pro jistotu mi přeměřil tep. „Odpočineš si a to půjde.“

Pak vyšlo slunce. Obrovskej rudej kotouč se zpoza skalnatý hradby Mawenzi vyhoupl na šedočerný nebe. Jeho teplo mi dopadlo do tváře, a to jako by mě probudilo. Najednou jsme stáli na Gilmans Pointu v pěti tisících sedmi stech metrech.

Před náma se otevřel kráter. Obrovskej, plnej sněhu. Mlčeli jsme, jen vítr hvízdal mezi skalama. Nad hlavama nebe bez jedinýho mráčku. Čučeli jsme po sobě – úsměvy pod ledovcovejma brejlema byly křečovitý, naše tváře unavený a strhaný. Na nejvyšší bod, Uhuru peak, se táhl ještě douhatánskej skalnatej hřeben.

Sešel jsem kousek po svahu dolů a našel tam nádhernej prašan. Sjezd délkou i sklonem připomínal naše Petráky. Jenže tady ze sněhu trčely ostrý kusy skály.

„Budem kličkovat!“ volal jsem nahoru na kluky.

Emil s Hřebíkem už si dopínali přeskáče.

„Obuj se taky,“ kývl na mě náčelník.

„A ty?“

„S doktorem vás budeme filmovat.“

Athanázi se krčil za balvanem, obočí svraštěný, jako by čekal, že se už nevrátíme.

Na hůlku jsem si pověsil vlajku. Vázání cvaklo, poprvý a podruhý. A ten zvuk zněl v tom dalekým kraji krásně – jako něco známýho a blízkýho.

„Jedeš první,“ ukázal mi Emil.

Lyže se nořily do sněhu a zase vyplouvaly, za zády se nám zvedaly bílý závoje. Dvacet oblouků, možná pětadvacet. S rozpaženejma rukama jsme doklouzali na zářivou sněhovou pláň. Dole bylo teplo, sluníčko hřálo do tváří. Všechno působilo snadně – jako bych žádnou krizi ani předtím neměl.

A najednou se v tom ohromným amfiteátru začal rozlíhat potlesk. Nahoře stáli Američani a plácali rukama. „Bravo, Čechoslovakija!“ křičeli. Cítil jsem se jak filmová hvězda. Ale to vydrželo jenom chvíli. Čekal nás ještě výstup zpátky. A to bylo peklo. Co krok, to těžkej povzdech. Sníh měknul, klátili jsme se, zapření o lyže, a bořili se po kolena.

Když jsme se konečně vyškrábali na pevnou zem, chtěl jsem si zapálit. Náčelník mi ale cigáro vytrhl z ruky.

„Musíme sjet až z vrcholu,“ řekl a ukázal na hřeben táhnoucí se k nejvyššímu bodu. „Jinak to není žádnej úspěch.“

Emil mávl rukou. „Jděte si. Já na vás počkám.“

Doktor zavrtěl hlavou, že dál už taky nejde. Ohlídl jsem se na náčelníka – jeho výraz mluvil jasně. S odporem jsem hodil lyže na rameno a vyrazil. Další nekonečnej kilometr po okraji kráteru. Bylo mi zase hůř a hůř. Žaludek plaval, hlava třeštila a plíce se mi svíraly s každým metrem.

„Na to kašlu,“ hlesl jsem, když se vrchol pořád neblížil, a shodil jsem lyže mezi kameny. „Já už si zalyžoval dost.“ 

Hřebík, kterej lyže nechal ještě níž, mě chytil kolem ramen. „Pojď, aspoň do vrcholovky se zapíšem.“

Na vrcholu jsem se svalil na záda a přes tmavý brejle zíral do modrýho nebe. Průsvitná mlhovina se plandala okolo a chladnej vánek mě jemně hladil po tváři. 

„Postav se!“ strkal do mě náčelník, „Uděláme si fotku.“ 

„Dej mi pokoj,“ zamumlal jsem. A tak mám na vrcholovým snímku jenom nohy.

Athanázi na mě koukal s našpulenou pusou a rukou naznačoval: „Hej, kamaradu!“ Ani na cigáro jsem ale neměl chuť.

Náčelník se tak spustil do kráteru sám. Sjížděl úzkým skalnatým žlábkem, kterej byl v jednom místě širokej akorát na délku lyží. Dole se pak prosmýkl mezi kameny a nakonec si zalyžoval dvakrát tolik co my. Ale v tý chvíli nebylo co závidět. S Hřebíkem jsme se sebrali, vyzvedli krosny a mazali dolů. Emil, doktor a Athanázi ještě čekali na Gilmans Pointu, až se náčelník vyškrábe zpátky.

Jak jsem scházel dolů, připadal jsem si s každým metrem lehčí. Vzduch najednou voněl a osvěžoval. Konečně jsem se mohl normálně nadechnout.

Loudal jsem se. Shora mě ještě všichni předešli. Už ale nebylo kam spěchat. Úkol jsme splnili – zalyžovali jsme si na Kilimandžáru, nejspíš jako vůbec první lidi. Sedl jsem si na zem, zády se opřel o kámen, sluníčko mě hřálo. Zapálil jsem si. A to cigáro jsem si opravdu vychutnal.