V takový sibérii by vyrazil ven jenom ten, kdo by opravdicky musel. A i takovej člověk by se pořádně ošíval. Vejvodovi ale bylo počasí ukradený. V jeho revíru musel bejt pořádek. A jestli někomu netoleroval úlevy, tak v prvý řadě sobě samýmu.
Venku bylo šero. Nedalo se ale s jistotou říct, jestli to způsobovala časná ranní hodina, nebo ty těžký temný mraky, co se usadily na Jeseníkách. Vítr se opřel do chalupy, až okna zařinčela. Ani to ale s ním nehnulo. Naposledy přejel očima po předsíni. Bačkory, sotva se s ním rozloučily, už očekávaly jeho návrat. Na stěně se houpala flinta. „Dneska určitě ne,“ zakroutil na ni hlavou. Vedle visel novej telefon z lesní správy. Zatím ho nepoužil.
Vejvoda ještě chvíli pozoroval hemžení vloček za oknem, než sám sobě rázně zavelel: „Jde se!“
Kabát z ovčí vlny si dopnul ke krku a sáhl po klice. Otevřel dveře a schytal takovou ledovou facku, že ho to málem odhodilo zpátky do chalupy.
„Tohle sou mi zase skopičiny!“ odfrkl a srovnal si beranici.
Sníh mu sahal po lejtka, když se lopata zakrojila do sněhové nadílky. Nekonečná práce, pomyslel si Vejvoda. A sněhový mantinely, co se mu u chalupy do konce února nastřádaly, to jenom dosvědčovaly. Máchnul lopatou do vzduchu. Zrovna v tu samou chvíli se do ní ale opřel taky vítr a celej ten náklad mu vrátil rovnou do obličeje.
„Tfuj!“ vyprskl Vejvoda.
Když měl chodníček proházenej, vyměnil lopatu za dvoumetrový jasanky, co už se samou netrpělivostí v koutě protahovaly. Ty lyže objevil před lety na půdě – zastrčený za krovem. Původní hajnej – německej Sudeťák – je tu zanechal i s většinou svýho života.
Vejvoda tady ten svůj novej začal budovat hned zjara ve čtyřicátým šestým. Tehdá mu jen předali klíče od chalupy a řekli: „Tak se starej, ty Hanáku.“ Byl to úplně jinej svět, ale rychle si na horách našel svý místo. Ani lidi k tomu nepotřeboval. Oni taky ti, co sem s velkým očekáváním přicházeli, často nakonec s ještě větším zklamáním odcházeli. Hory se holt nikdy s nikým nemazaly. A s takovou tvrdou krajinou si člověk musel umět vybudovat vztah.
Za plotem upustil lyže do sněhu. Ozvalo se dutý žuchnutí a vyplašený vločky se rozprskly do stran. Kožený řemínky si utáhl okolo vysokánských teplých bot, pletený rukavice zasunul do poutek a vyrazil. Vítr hvízdal v holých bukových korunách, ale jinak bylo naprostý ticho. Sem – na úplnej konec dědiny – se obzvlášť v zimě nikdo nehrnul. Bez lyží by tam Vejvoda taky zůstal dočista odříznutej. Proto se o ně poctivě staral – tejden co tejden napouštěl skluznici voskem z roztavený svíčky. Jako by šlo o nějakej obřad.
Šlapal svižně podél říčky. Skoro celá už zamrzla. Jen místy měla voda takovou rychlost, že nestačila tuhnout. Ostrý vločky ho šlehaly po tvářích, a tak zabořil obličej hluboko do huňatýho límce. Na celej svět pak vykukovaly už jen jeho havranní oči. Špičky lyží vyplouvaly a hned se zase ztrácely v bílých hlubinách. Pravidelně oddychoval a brzo ucítil na kůži vlhký teplo.
Včerejší stopy už neexistovaly. Všechno začínalo nanovo. Jako by těma dvěma linkama, co po něm ve sněhu zůstávaly, psal příběh, kterej teprve čekal na vyvrcholení.
Ve svým revíru znal Vejvoda každej strom. Každičkou pěšinu za ty roky v Jeseníkách prolezl. A stejně na některých místech zas a znova žasnul, jakou muselo dát sakramentskou práci vyskládat ve strmých horských srázech z kamenní i několik set metrů dlouhý chodníčky. Cítil v tom kus lásky, s jakou to ty sudetský ruce kdysi budovaly.
„Zase budou padat laviny,“ zamumlal si pod límec, když mu vítr vmetl do očí další várku jehliček. Příroda měla nad člověkem vždycky navrch. A jestli Vejvoda něco respektoval, byl to tenhle zákon. I větru se kvůli tomu naučil naslouchat. Takže si při takovým směru a síle snadno dokázal představit, jaký převěje se nahoře nad Velkým kotlem tvoří.
Co krok, to poctivá dřina. A lyže mu na nohách jenom těžkly.
„Co to sakra…?“ Vejvoda si přitáhl kabát blíž k tělu a zamžoural proti větru. Dvě černý šmouhy se vynořily z mlhy a klátily se ve sněhu jak opilý figurky.
„Sakra práce s lidma,“ zavrčel Vejvoda a vyrazil proti nim.
První postava se k němu blížila. Vrávorala ze strany na stranu, holý ruce ji vlály ve větru a co chvíli to vypadalo, že se sesune do závěje. Hlubokej sníh mařil každičkej pohyb.
Vejvoda supěl vzhůru a mumlal si do kabátu, že ty lidi nemají žádnou zodpovědnost. „V takovým počasí! Plazit se odkudsi z hřebene! Co kdyby zabloudili? Najdou je až na jaře, okousaný od lišek.“
Když došel dost blízko na to, aby si postavu pořádně prohlídl, na chvíli ztuhl. Muž v proužkovaným saku a polobotkách mu vyrazil dech.
Vejvoda odepnul lyže. Stál na místě jen kratičký okamžik a zima mu hned začala zalízat pod kabát.
„Co tady blázníte?“ zahřměl, když se k němu muž přiklonil. Třesoucí se rukou sevřel Vejvodův kabát a voskové prsty mu sklouzly po rukávu. Vlasy měl pokryté jinovatkou.
„P… pro… prosím,“ vysoukal ze sebe promrzlej chlapík.
Vejvoda nečekal a podepřel ho.
„Kde jste se tu vzali?“ zatřásl s ním prudce.
„Le… lesadlo… padlo… na… nahoře…“
Vejvoda chvíli nevěděl, co říct. Pak si všiml monoklu pod okem.
Druhej muž – menší a tělnatější – se zatím sesunul do sněhu jak pytel brambor. Ve tváři mu scházela jakákoli barva. Jenom rty byly lehounce modrý. Když ho Vejvoda vytáhl na nohy, zakymácel se a jen těžko se držel.
„So… soudruhu,“ chlapíkovi se třásla brada, „po… pomocte ná.. nám.“
Vejvoda na něj letmo pohlídl a začal si sundávat rukavice.
„Tohle si vemte,“ podal mu je. Neochotně, ale stejně.
„A tohle taky,“ řekl a narazil mu beranici na hlavu.
„Mu… musíte na…nám…“ blekotal ten s monoklem, ale Vejvoda přes něj přehodil svůj kabát a pomohl mu trefit se do rukávů. Vánice mu okamžitě vtrhla pod flanelovou košili a vlastní pot ho zastudil.
„Půjdete v mejch stopách,“ zasyčel Vejvoda a vrazil každýmu do ruky jednu hůlku. Sám si přehodil lyže přes rameno. Udělal krok, zabořil se po stehna do sněhu a zaklel.
„A.. ale ta…ta.. tam hoře,“ zadrkotal ten tělnatější zubama, „letadlo, po… pomoc.“
„Žádný ale!“ zavrtěl Vejvoda hlavou a přimhouřil oči. Nehodlal se s nima přít. Cítil, jak se do něj dává zima, a foukl si teplej vzduch do holých dlaní.
„My… letěli a-a-a…“
„Tak letěli!“ Přerušil ho ostře Vejvoda. „Spíš jste na nějaký chatě pořádně přebrali, až se s váma všechno vznášelo.“
Tihle městský lidi nemají žádnej rozum, pomyslel si už v duchu. Prej letadlo! Od války se tady žádný letadlo neobjevilo. Rum a vodka – tomu by tak věřil.
„Držte se za mnou!“ zavelel „Jdeme!“
A všechno utichlo. Jen sníh vrzal pod nohama. S každým dalším krokem ale bylo těžší a těžší je z bílýho sevření vyprostit. Vejvoda zatočil paží, jako by to byla vrtule, aby vehnal teplou krev do mrznoucích prstů. Ještě si do nich foukl a letmo se ohlídl. Oba chlapíci vrávorali za ním. Když se ale otočil znovu, stáli na místě.
„Pohyb! Nebo tady zmrznete!“ zaburácel.
„Ne… nemůžu…“ zasípal ten s monoklem. Zlomenej v pase, rukou křečovitě svíral hůlku.
„Musíte,“ řekl Vejvoda rázně.
„No… nohy.“
„Co s nima?“ klesl pohledem.
„Ne… necejtím…“
Vejvoda zatnul zuby. Zapíchl lyže do sněhu a začal se brodit zpátky. Najednou ztratil rovnováhu a když se ji snažil znovu najít, zabořil se holýma rukama do ledovýho sněhu.
„Zatracená práce!“ zasyčel. Bolelo to, jako by mu pod nehty zapíchli špendlíky.
Chytil muže za ramena a zatřásl s ním. „To zvládnete! Už je to kousek.“
Druhej muž jen přikývl. Očividně už všechno nechával na Vejvodovi.
„Musíte se hejbat,“ řekl a pohlídl do odevzdaných očí. „Jinak je s váma konec.“
Cesta byla nekonečná. Vejvodova košile se pokryla tuhou krustou. Vítr ho teď mrskal po zádech a vlastní pot se změnil v ledový brnění. Prsty už skoro necítil. Každej krok byla jen bolestivá nutnost.
Došli k hájovně a chodníček, co ráno proházel, byl zase zasypanej sněhem. Nahmatal na trámu klíč, ale hned mu vypadl z ruky a Vejvoda zaklel. Zima s ním třásla jak se starou osikou.
„Do světnice! Svlíkat!“ zavrčel jak na vojenským cvičení. „Donesu vám suchý věci.“
Prsty měl tak necitlivý, že při rozepínání košile nemohl ani nahmatat knoflíky. Nakonec jeden utrhl. S cinknutím přistál kdesi na podlaze.
Když přiběhl s plnou náručí do světnice, třásli se ti dva na lavici. Do půl těla vysvlečený, bledí jak stěny okolo. Nad hlavama se jim sklánělo zaprášený paroží a o studený kachláky se opírala hromada dřeva. Dubový židle měly v opěradle každá po jednom srdíčku. Vzduch byl cítit vlhkostí a kouřem, kterej se tu roky usazoval.
„Zabalte se do toho a ke kamnům!“ podal jim huňatý deky a začal lámat třísky.
„So… soudruhu,“ ozvalo se tiše za jeho zády.
Vejvoda sebou trhl a tříska se mu zaryla do prstu. Až to štíplo.
„Předně nejsem žádnej soudruh,“ řekl a vytrhl třísku z kůže.
Tělnatej chlapík se zachumlal do červenočerný kostkovaný deky.
Vejvoda přikývl.
„Kde to…“ zachraptěl muž, pořád ještě roztřesenej, „kde to vlastně jsme?“
„Tady?“ Vejvoda zvedl obočí. „V hájovně.“
„Myslím… ty hory.“ Hlas zněl unaveně, jako by z veliký dálky.
„Jeseníky?“ Vejvoda zakroutil hlavou. Celý ho to akorát štvalo.
Muž se zhluboka nadechl. „Jeseníky? Ale my… my přece… letěli… jak… jak…?“
Vejvoda mávl rukou a obrátil se ke kamnům. Dřevo zapraskalo a když plamínky narostly do velikosti, ve který už se o sebe postaraly samy, přivřel oči.
„Takových už tady skončilo,“ řekl pak tiše, aniž by se ohlídl. Ruce měl natažený ke kamnům, dlaně rozevřený, jako by ten oheň hypnotizoval. „Máte kliku, že jsem vás našel.“
Teplo se pomaličku polehoučku šířilo místností a ledovej vzduch se neochotně stahoval do kouta. Vejvoda sledoval, jak si muž s monoklem povytáhl deku až pod bradu. Obličeje se jim začaly červenat, jak se krev vracela do zmrzlých tváří.
„Uvařím vám čaj,“ kývl na ně. Spíš z povinnosti než z ochoty.
Z police sebral hrnky a postavil konvici na plotnu. Zatímco voda bublala, natáhl ruku po rádiu, co stálo na poličce. Pootočil knoflíkem a po místností se začal linout monotónní hlas zpravodaje.
„…na slavnostním shromáždění v Ostravě soudruzi z huti Železárny Hrádek slíbili navýšit produkci těžkého průmyslu…“
Vejvoda si povzdychl. Jako by to slyšel stokrát. Když voda začala vařit, nalil ji do hrnků a sevřel půlku citronu tak silně, až se mu v dlani trpce rozplakal.
„…dnes představili nové učební osnovy, které kladou důraz na výchovu socialistického člověka…“ pokračoval monotónní hlas.
„Moc toho namluví a málo řeknou,“ zamračil se Vejvoda. Olízl lžičku a sledoval, jak muže, jak si třesoucíma se rukama berou hrnky s čajem a snaží se je přiblížit k ústům.
„Je to horký,“ poznamenal ještě Vejvoda. Myšlenkama už byl ale jinde. Hlavou se mu honila ta jejich historka. Prý letadlo. Co je tady, nad horama žádný ani neproletělo. Kdo ví, o čem to blouznili. Sevřel hrnek v dlaních a usrkl si čaje. Teplo se mu rozlívalo po těle a rádio dál šumělo. Najednou se hlasatel ztišil a pak promluvil vážným tónem.
„Vážení posluchači, přerušujeme naše vysílání pro mimořádnou zprávu. Dnes ráno bylo nahlášeno zmizení dopravního letadla na trase z Ostravy do Prahy. Pravděpodobně se ve sněhové bouři odchýlilo z kurzu a s posádkou se nedaří navázat spojení. Na palubě bylo dvacet sedm cestujících a čtyři členové posádky…“
Vejvoda ztěžka polkl.
Otočil se na oba muže. Choulili se do dek a bez dechu zírali na rádio.
„Chlapi jedni sakramentský,“ zamručel si pod nosem. Odložil čaj na stůl, udělal tři rychlý kroky a zatřásl s nima, až se jim hrnky málem vysypaly z rukou: „Mluvte přece! Kde spadlo to vaše letadlo?“
Tělnatej muž pomalu vyprostil ruku z deky a ukázal kamsi nahoru.
„Kde přesně?“ zopakoval Vejvoda hlasitěji. A s ještě větší naléhavostí s mužem zatřásl. Jako by z něj ta odpověď mohla vypadnout.
„Na… nahoře. Nevím. Byla tma… mlha…“
Vejvoda zatnul zuby a zaklel. „Kolik vás tam bylo?“ zeptal se a očima přeskakoval mezi oběma muži. Tohle už to byla vážná věc.
„Třicet?“ pokrčil rameny ten tělnatej, hlas slabej a roztřesenej.
Muž s monoklem jen přikývl. Vypadal, že tu hrůzu prožívá znovu.
Napětí zaplnilo místnost.
Vejvoda vyběhl do předsíně k telefonu. Právě pro takový případy mu ho dali.
„Zatracená práce,“ zavrčel, když se mu nedařilo vytočit číslo.
„Va… Václave,“ zakoktal teď pro změnu Vejvoda, „seš tam? Letadlo, asi spadlo!“
Muži na lavici se pomalu natočili směrem ke dveřím.
„To vím taky, že od války se tady žádný letadlo neobjevilo,“ vyštěkl do sluchátka.
V komíně zahvízdala meluzína. Oheň v kamnech dál spokojeně praskal.
„Tak si pusť rádio, sakra!“ Vejvoda strčil hlavu do dveří, podíval se na ty dva a pokrčil rameny.
Na druhé straně sluchátka už pak bylo jenom ticho.
„Václave! Seš tam?“
Dlouhý – nekonečný – ticho.
Zavěsil a vytočil číslo znova. Obsazeno.
Sluchátko s cvaknutím dosedlo zpátky na místo.
Vejvoda se vrátil do místnosti. Natáhl se pro láhev a hlavou pokynul dvěma trosečníkům, aby natáhli ruce. Do čaje jim přilil velkýho panáka rumu. Muži na něj odevzdaně pohlídli, zatímco Vejvoda si přihnul přímo z láhve. Nikdo už nemusel nic říkat.
Na chodbě si pak oblíkl suchej kabát a na hlavu narazil beranici. Ještě jednou se ohlídl na oba muže. Prudce otevřel dveře a schytal další mrazivou facku přímo do tváře. Zaklel. Vítr byl ostrej a nepříjemnej. Vejvodu čekala dlouhá cesta na hřebeny.
Líbila se vám povídka? Tak to vás potěší, že právě teď nejspíš tvořím další. Přihlaste se k newsletteru a dostanete ji rovnou do schránky.